Tento obličejový trend je formou ledové terapie, kterou můžete snadno provádět doma. Podobně jako kryoterapie (ošetření pomocí nízkých teplot) a CoolSculpting (který odbourává tukové buňky nízkou teplotou) využívá ledování pleti sílu ledu, který pomáhá podpořit krevní oběh, zmírnit zarudnutí a vypořádat se s vyrážkami. Zaujalo vás to? Dr. Glyn Estebanez, oceňovaný chirurg a estetický lékař, prozradil časopisu GLAMOUR podrobnosti o ledování pleti.
Co je ledování pleti?
Ledování pleti, známé také jako chladová terapie nebo ledová masáž obličeje, je proces jemného přikládání ledu nebo studeného obkladu na kůži. Cílem této techniky je zlepšit vzhled pokožky zlepšením krevního oběhu, zmírněním zánětu a podporou zdravého vzhledu pleti.
Jaké jsou výhody ledování pleti?
Zlepšení krevního oběhu
Chladné teploty stahují cévy. Když je pokožka vystavena působení ledu, na okamžik se sníží průtok krve. Když se pokožka po ledování zahřeje, cévy se rozšíří, což podpoří lepší prokrvení a dodá pokožce důležité živiny. Můžete také očekávat snížení otoků a zánětů kůže, protože ledování pomáhá stahovat cévy a snižovat zánět, což může účinně snížit váčky pod očima a otoky. To je obzvláště užitečné po probdělé noci nebo proti ranním otokům.
Zklidnění podrážděné pleti
Terapie chladem může zklidnit podrážděnou nebo citlivou pleť, přinést úlevu od zarudnutí a může dočasně stáhnout a minimalizovat vzhled pórů, čímž vytvoří hladší strukturu pleti. Použití ledu před zahájením péče o pleť může pomoci produktům účinněji proniknout do pokožky a maximalizovat jejich účinky.
Jak se mám na ledování pleti připravit?
Doporučuje se začít jemným čisticím přípravkem, který z obličeje odstraní veškerý make-up, nečistoty nebo olej.
Můžete použít kostky ledu, ledové obklady nebo speciálně navržené ledové koule. Led zabalte do tenké látky nebo plastové fólie, abyste zabránili přímému kontaktu s pokožkou. Ujistěte se, že je váš obličej suchý a bez přebytečné vlhkosti, a poté začněte nejprve s testem snášenlivosti. Pokud s ledováním pokožky začínáte, proveďte test na malé ploše pokožky, abyste se ujistili, že nedojde k nežádoucím reakcím.
Držte led nebo ledovou kouli zabalenou v látce a jemně ji krouživými pohyby masírujte na různých místech obličeje. Zaměřte se vždy na jednu oblast, například na čelo, tváře a linii čelisti. Každé ledování omezte přibližně na 5-10 minut, abyste se vyhnuli nadměrnému působení chladu, a po ledování pokračujte v běžné péči o pleť. Ochlazená pleť může lépe vstřebávat produkty.
Co mohu očekávat po ledování kůže?
Po ledování pleti si můžete všimnout svěžejšího vzhledu, otoky a zarudnutí by se měly viditelně zmenšit. Vaše pleť může být díky minimalizaci pórů vypnutější a hladší.
Existují nějaké možné vedlejší účinky ledování pleti?
I když je ledování pleti obecně bezpečné, někteří jedinci mohou pociťovat zarudnutí nebo podráždění. Mírný narůžovělý nádech je po ledování normální, ale měl by během krátké doby ustoupit. Aplikace ledu přímo na kůži bez řádné izolace může vést k popálení chladem. Led vždy zabalte do látky nebo plastového obalu.
Dr. Glyn Estebanez doporučuje zařadit ledování pokožky do rutinní péče o pleť pro jeho četné výhody – ovšem s náležitou přípravou a uvážlivou aplikací. Nezapomeňte věnovat pozornost reakci své pokožky a upravit frekvenci ledování podle svých individuálních potřeb. Pokud máte jakékoli obavy nebo pociťujete přetrvávající vedlejší účinky, je vždy vhodné poradit se s odborníkem na péči o pleť.
Americký umělec Jeff Koons má stejně fanoušků jako kritiků a stále fascinuje svět svými odvážnými díly. Dokonce vytvořil rekord v nejdražším prodaném díle žijícího umělce. Koons se narodil v roce 1955 v Yorku v Pensylvánii a studoval na Maryland Institute College of Art v Baltimoru a na School of the Art Institute of Chicago. Svou kariérou si získal jméno jednoho z nejvlivnějších a nejcharismatičtějších umělců našeho života, píše Kobaliani Lile pro Art de Vivre.
Čím se proslavil Jeff Koons? Jeff Koons je autorem více než tisíce jedinečných a originálních uměleckých děl. Jeho díla zdobí největší muzea po celém světě. Jeho přístup k umění a procesu tvorby je nabitý sentimentálními a duchovními, ale i praktickými detaily. Od jeho zvířátek z balónků, která jsou obvykle vyrobena se zrcadlovým povrchem, až po sochy z plasteliny. Zde se ponoříme do některých z umělcových nejpamátnějších děl.
Série koulí (Gazing Ball Series), 2013
Jeff Koons vždy popíral, že by jeho díla měla skrytý význam. Očekává se však, že každé umělecké dílo nějaký nese, protože každý z nás vnímá stejné předměty jinak.
Většina Koonsových děl má reflexní povrchy, které vytvářejí spojení mezi uměleckými díly a diváky. To se odráží ve většině jeho děl, ale nejvýrazněji v jeho sérii Gazing Ball, v níž vidíme mistrovská díla jako Altdorferovu Bitvu Alexandra u Issu, Peruginovu Madonu a Dítě se čtyřmi svatými a Giottův Jidášův polibek, z nichž každé má připevněnou malovanou hliníkovou poličku nesoucí modrou skleněnou kouli. Uvnitř koule diváci vidí jak obraz, tak svůj vlastní odraz. Akt vzájemného vidění spojený v odrazu koule spojuje diváky s dílem, a tedy i s jeho minulostí a autorem. Série Gazing Ball umožňuje divákům cestovat dějinami umění.
Králík je socha Jeffa Koonse z roku 1986, která vznikla na základě jeho díla Nafukovací květina a králíček (Infatable Flower and Bunny) z roku 1979. Jedna z verzí Králíka byla v aukční síni Christie’s prodána za 91,1 milionů dolarů, což je nejvyšší cena za dílo žijícího umělce, která kdy byla prodána v aukci. Díky své podstatě jsou Králíček (Bunny) a Králík (Rabbit) zcela odlišná díla. Králík ve srovnání s Králíčkem působí, jako by byl připraven k boji. Mrkev, kterou Králík drží, vypadá jako zbraň, která odráží vše kolem sebe. I šedá barva sochy připomíná divákům brnění. Koons představuje jedno z nejmírumilovnějších zvířat poměrně agresivním způsobem. Šokující hodnota vychází z nečekaného pocitu zastrašení ze zvířete, jako je králík. Dílo nutí diváky klást si otázky o polaritě života.
Rovnováha – Dva plovoucí basketbalové míče v akváriu (Two Ball Total Equilibrium Tank (Spalding Dr. J Silver Series, Wilson Aggressor), 1985
Two Ball Total Equilibrium Tank (Spalding Dr. J Silver Series, Wilson Aggressor), 1985
Koonsův projekt Rovnováha má tendenci vyvolávat otázky týkající se umělcova mistrovství a kreativity a zároveň existenciální témata. DíloTwo Ball Total Equilibrium Tank představuje nádrž plnou destilované vody obsahující obyčejnou sůl a dva basketbalové míče, které se vznášejí uprostřed nádrže. Aby byl projekt tak dokonalý, jak je, zkoumal Koons jeho technickou stránku s nositelem Nobelovy ceny za fyziku Richardem Feynmanem.
Dílo odráží rovnováhu jako neoddělitelnou součást lidského života. Důležitý význam nesou i plakáty Nike, které Koons zavěsil na stěny kolem tanku. Plakáty zobrazují jednoho z nejlepších basketbalistů a připomínají, že každý může dosáhnout úspěšného života. Do stejné místnosti Koons umístil také předměty, jako je bronzový odlitek, představující smrt, kterou považuje za konečný stav existence. Zamýšlí se také nad koloběhem života a rolí, kterou v něm hraje rovnováha, přičemž nádrž symbolizuje stav bytí a prvek smrti je vždy přítomen.
V aukční síni Christie’s bylo toto dílo v roce 2011 prodáno za 4,2 milionů dolarů a v roce 2014 již za 6,88milionů dolarů. Christie’s popisuje toto dílo Two Ball Total Equilibrium Tank (Spalding Dr. J Silver Series, Wilson Aggresor), které pochází z roku 1985, jako dva basketbalové míče, které jsou zavěšeny uprostřed skleněné nádrže naplněné vodou. Tyto míče jako by se nemožně vznášely ve vodě. Jsou nehmotné, a dokonce trochu nepřirozené. Míče vypadají jako by vzdorovaly gravitaci. Visí jako planety ve svém vodním vesmíru a působí klidně, což je v rozporu se zběsilými pohyby basketbalových míčů, když by byly ve hře. Místo toho je Koons představil, jako by šlo o vzorky, a prostřednictvím vitríny připomínající akvárium se odvolává na vizuální jazyk vědy. Zároveň se zdá, že si uštěpačně rýpl do estetiky minimalismu, kterou radostně narušil tím, že tyto vznášející se značkové basketbalové míče umístil do geometrického, pravoúhlého a racionálního rámce akvária.
(Pozn.: Jeff Koons vytvořil verze s 1/2/3 balóny – One/Two/Three Ball Total Equilibrium Tank)
Balonkový pes (1994-2000)
Jeff Koons: Balloon Dog (Blue), 1994-2000, tónovaná nerezová ocel s vysokým obsahem chromu
Vzpomínky na dětství jsou často v naší mysli živé a přinášejí nostalgii. Spojení s dětstvím je k nezaplacení. Vzpomínkou mnoha dětí je hraní si s balonkovými zvířátky, která se vyrábějí hlavně při dětských oslavách. Koons tuto nostalgickou vzpomínku ztvárnil ve své sérii Balonkový pes. Prostřednictvím silných asociací nás přenáší přímo do našich vzpomínek a při pohledu na něj mohou diváci vidět odrazy sebe sama, jací jsou v současnosti. Dílo vybízí diváka, aby se spojil se svým minulým i současným já a zároveň se zamyslel nad různými etapami svého života.
Artsy uvádí, že v roce 2013 byl v aukční síni Christie’s zakoupen oranžový desetimetrový Balonkový pes (1994-2000) za 58,4 milionů dolarů.
K prodeji oranžového Balonkového pejska sama aukční síň Christie’s (Brett Gorvy, předseda představenstva a vedoucí mezinárodního oddělení poválečné a současné sbírky Art), uváděla „V době, kdy sběratelé vyhánějí vzácná mistrovská díla do nových cenových hladin v aukcích, je prodej díla Jeffa Koonse Balonkovy pes pro kupce na celém světě velkolepou událostí. Jedná se o definitivní ikonu 20. století. Balonkový pes je svatým grálem pro sběratele i nadace. V soukromých rukou toto dílo vždy sdělovalo význam a postavení svého majitele. Stejně jako portrét Marilyn od Andyho Warhola, který ovlivnil Koonsovu volbu oranžové metalické barvy pro Balonkového psa, je to vrcholné mistrovské dílo, které je okamžitě rozpoznatelné jak pro umělecký svět, tak pro veřejnost. Kupující se okamžitě zařadí po bok těch nejlepších světových sběratelů a promění svou sbírku na velkolepou a bezkonkurenční.“
(Pozn: Jeff Koons vytvořil 5 verzí Balonkováho psa – modrý, oranžový, žlutý, červený a purpurový)
Plastelína (Play-Doh) (1994–2014)
Play-Doh (1994–2014), hliník
Plastelína je socha, která se opět vrací do dětských vzpomínek. Je to hliníkový kus natřený různými barvami, který představuje plastelínu používanou dětmi pro jejich umělecké projekty. Koonsovi se touto sochou podařilo zachytit proces tvorby. Jak jednou popsal: „Plastelína je multidimenzionální, má mnoho různých úhlů pohledu, zabývá se tím tak trochu psychologicky, ale také se zabývá formou a povrchem, texturou, barvou a významem.“
Dílo evokuje organický, stále živý, energický proces tvorby. Každá barva a tvar má své postavení a hodnotu pro větší výsledek. Málokteré umělecké dílo nese stejný atribut – nutí diváka prožívat proces, jehož nemusí být v danou chvíli součástí. Koons opět nabízí divákům svět plný tvůrčích možností.
Don Thomson ve své knize Oranžový balonkový pes (2017) uvádí zákulisní příběh tohoto díla. Z manželství Jeffa Koonse s bývalou pornoherečkou přezdívanou La Cicciolina vzešel syn Ludwig. Plastelína byla poslední věcí, se kterou si malý Ludwig hrál v jejich newyorském bytě, než jej matka odvezla do Říma a krátce na to přišel rozvod. Koons tento dětský výtvor uchoval v kostce z plexiskla a v roce 1994 se jí pokusil replikovat ve velkém měřítku, aby dal synovi najevo, jak moc se mu po něm stýská.
Michael Jackson aBubbles (Michael Jackson and Bubbles), 1988
Michael Jackson and Bubbles, 1988, porcelán
Svět Michaela Jacksona byl plný slávy, bohatství a skandálů a jeho fascinace plastickou chirurgií nebyla žádným tajemstvím. Koons viděl Jacksona jako umělce, který má svůj vlastní hlas a neustále se snaží o proměnu. V roce 1988 proto vytvořil porcelánovou sochu s názvem Michael Jackson a Bubbles, která je dodnes mezi kritiky značně kontroverzní. Tento materiál byl v minulosti vždy používán k zobrazování náboženských postav. Koons zobrazil Michaela Jacksona jako jakéhosi světce, který pózuje se svým šimpanz Bubbles.
Štěně(Puppy), 1992
Puppy, 1992
Koons se snaží vytvářet obrazy, které působí na lidské emoce a vzpomínky. Koonsovým nejsentimentálnějším dílem je zřejmě Štěně, 12,4 metrů vysoká socha pokrytá barevnými květinami. Štěně, které stojí přímo před Guggenheimovým muzeem v Bilbau ve Španělsku, vytváří iluzi ochránce.
Umělec kdysi prohlásil: „Štěně představuje pro každého lásku, teplo a štěstí. Vytvořil jsem současné Posvátné srdce Ježíšovo.“
Jaké jsou rysy uměleckých děl Jeffa Koonse?
Foto: Bengt Oberger/Openverse
Jeff Koons je umělec, který hledá své větší já. Svým originálním přístupem posouvá hranice očekávání a nachází trhliny života, smrti a všeho mezi tím. Zrcadlové plochy, nostalgie po dětství a sofistikované současné vidění jsou hlavními rysy jeho tvorby.
„Často se lidé cítí vůči umění méněcenní, mají z něj strach. Ale umění se ve skutečnosti odehrává uvnitř vás,“ řekl jednou Jeff Koons.
Jeho dílo otevírá portál mezi námi a světem plným nových myšlenek neustále se měnících možností.
Česká galerie (Lucie Šimánková, Jiří Bernard Krtička) však ke Koonsovi uvádí: „
Mezi celebritami oficiální světové umělecké scény, přitahujícími titulky médií a stojícími na samém vrcholu pyramidy aukčního trhu, zůstává Jeff Koons jednou z nejzářivějších. Strhuje na sebe pozornost tím, že jeho tvorba s výjimkou ready-mades a konceptuálních objektů z raného období vychází z principu čistého kýče. Za svůj triumf na trhu vděčí nepochybně dvěma faktorům. Je to jednak obliba luxusního kýče mezi nejbohatší vrstvou sběratelů či spíše investorů do umění, kam vedle Američanů a Evropanů pronikli kulturně nevzdělaní, leč kapitálově silní asijští a ruští miliardáři, zadruhé Koonsova genialita v marketingové strategii a mediální sebepropagaci. Samotný úspěch na trhu s uměním však nedokáže zdůvodnit, proč Koonsova díla pronikla do sbírek světových muzeí a galerií – to vyžaduje hlubší zamyšlení.
Příčina spočívá patrně v tom, že mezi akademickými teoretiky umění i představiteli muzejních institucí nabyli v posledních desetiletích převahu teoretičtí obhájci tzv. „preventivního“ kýče. Podle jejich přesvědčení je mezi kýčem v obchodním regálu a kýčem v galerii rozdíl, spočívající v motivaci jeho tvůrce. Zatímco výrobce komerčního kýče je motivován prvoplánovým uspokojením potřeb konzumenta, umělec tvoří kýč, aby vyjádřil svou distanci od konzumní společnosti, případně ironizoval její konvence. Tato argumentace však neobstojí v kritické diskuzi ani v konfrontaci s mohutným proudem kýčové tvorby v současném umění. Nejlépe ji ostatně vyvrací samotný král kýče Jeff Koons, když s bezelstným úsměvem přiznává: „Má díla nemají žádný skrytý význam.“
Výsledky studie Kalifornské univerzity v Davisu doporučují u psů, kteří budou mít v dospělosti více než 20 kg tělesné hmotnosti, odložit kastraci až do věku nejméně jednoho roku, uvádí Vet Times.
Vědci prokázali, že kastrace velkých psů (kříženců) před dosažením pohlavní dospělosti může ztrojnásobit riziko, že se u nich vyvine onemocnění kloubů. Studie týmu Benjamina a Lynette Hartových z University of California, Davis (UC Davis) School of Veterinary Medicine, analyzovala údaje od 50 000 psích pacientů, kteří byli sledováni po dobu 20 let, a porovnávala výskyt poranění předního zkříženého vazu kolene a dysplazie kyčelních nebo loketních kloubů u kastrovaných a intaktních psů různé tělesné hmotnosti.
Výsledky byly jednoznačné. U psů, kteří budou mít v dospělosti více než 20 kg tělesné hmotnosti, by se měla kastrace odložit nejméně do jednoho roku věku. U menších psů s hmotností pod 20 kg lze zákrok provést kdykoli.
Článek v časopise Frontiers in Veterinary Science nabízí pokyny pro ideální věk při kastraci psů a fen v pěti hmotnostních kategoriích – malí (méně než 10 kg), střední (10 až 19 kg), standardní (20 až 29 kg), velcí (30 až 39 kg) a obří (více než 40 kg).
U psů v prvních dvou skupinách nebylo pozorováno zvýšené riziko v žádném věku při kastraci u žádného z pohlaví.
U těžších zvířat se doporučovalo počkat, dokud zvíře nedosáhne věku alespoň 11 měsíců, a u samců patřících k obřím plemenům může být nutné odložit kastraci o další rok, tedy do věku alespoň 23 měsíců.
Rozhodnutí o tom, která zvířata by měla být ponechána intaktní do mnohem pozdějšího věku, však není vždy jednoznačné, jak upozornila profesorka Lynette Hartová. Uvedla: „V této souvislosti je třeba zdůraznit, že lidé si rádi adoptují štěňata z útulků, ale u kříženců může být obtížné určit, jak velký pes bude, pokud nevíte nic o jeho rodičích.“
Prof. Benjamin Hart navrhl, že psí kříženci budou mít často fyzické znaky, které do jisté míry naznačují, k jakému plemeni patřili jejich rodiče. Velikost tlapek je podle něj také poměrně užitečným ukazatelem jeho případné hmotnosti.
David Yates, bývalý vedoucí veterinární lékař na klinice RSPCA v Manchesteru, ocenil studii jako vynikající výzkum, který bude užitečný pro praktické veterinární lékaře při diskusi s klienty o načasování, rizicích a výhodách kastrace, a to zejména u velkých plemen.
Tato práce navazuje na dřívější výzkumy, které také popisují, že dysplazie kyčelních kloubů a poranění a ruptura předního zkříženého vazu kolene jsou pravděpodobnější u kastrovaných samců a samic než u intaktních. Mezi studie na konkrétních plemenech patří studie na zlatém retrívrovi, labradorském retrívrovi a německém ovčákovi, které odhalily zvýšení výskytu jedné nebo více kloubních poruch při kastraci v prvním roce na 2-4násobek oproti 3-5 % výskytu u intaktních psů. Podle prací je tedy nejčastěji spojen s časnou kastrací častější výskyt ruptury předního zkříženého vazu v koleni.
V rakouském supermarketu byl mezi banány nalezen pavouk, jehož jed může způsobit silné bolesti, zvýšený krevní tlak a několikahodinovou erekci, píše Live Science.
V Rakousku byl evakuován supermarket poté, co byl nahlášen výskyt pavouka, jehož kousnutí může způsobit bolestivou erekci trvající několik hodin. Tvrzení médií, že erekce je trvalá, však není vědecky podloženo.
Pavouk byl objeven v diskontním obchodě ve městě Krems an der Donau, 45 mil (72 km) západně od Vídně, a pravděpodobně se jedná o brazilského sklípkana (Phoneutria nigriventer), což vedlo k přívalu zpráv v médiích, které tvrdí, že jeho kousnutí může způsobit trvalou erekci.
Silný jed čtyřpalcového (10 cm) pavouka zvyšuje krevní tlak oběti a způsobuje několikahodinovou erekci. Neexistují však žádné důkazy o tom, že by tyto erekce byly někdy trvalé. Dřívější studie na potkanech odhalily, že jed tohoto brazilského pavouka působí tak, že v mozku uvolňuje oxid dusnatý. Tato chemická látka vede k biochemické kaskádě, na jejímž konci je produkce enzymu zvaného cyklický guanosinmonofosfát (cGMP), který způsobuje uvolnění svalů v penisu, což umožňuje desetinásobný příliv krve do penisu. O několik hodin později se však objeví další sloučenina, zvaná PDE-5, která odbourá cGMP a vrátí penis do původního ochablého stavu.
Pavoučí trik funguje na opačném konci biologické dráhy než léky, jako je Viagra, která blokuje produkci PDE-5, což vede vědce ke studiu v naději na uplatnění v budoucích lécích na léčbu erektilní dysfunkce.
Po ohlášeném nálezu pavouka byl obchod uzavřen a byli přivoláni hasiči, pavoukovec však stále není k nalezení. „Navzdory rozsáhlému pátrání nebyl doposud žádný pavouk nalezen,“ uvedly rakouské úřady. Předpokládá se, že obchod bude znovu otevřen až příští týden, po ukončení důkladného pátrání.
Gibbaeum heathii je endemitem údolí v Jižní Africe, které je obklopeno horami a má velmi málo srážek, což umožňuje růst velkému množství sukulentních druhů. Tento „dětský zadeček“ je jedním z nich, uvádí Live Science.
Malý sukulent, který roste v obrovském údolí obklopeném horami v Jižní Africe, je často terčem vtipů. Proč je ale tato rostlinka, vysoká pouhých 6 centimetrů, tak zábavná? Nápovědou může být její jméno: bababoutjies (baby’s bum), což v překladu znamená dětský zadeček.
Baby’s bum (Gibbaeum heathii) je trsovitý sukulent, který vyrůstá ze dvou až tří hladkých kulovitých listů, přičemž starší listy chrání nový přírůstek, přetrvávají u báze a zakrývají stonky. Koncem zimy a začátkem jara vyrůstají uprostřed květy, jejichž barvy jsou různé, od bílé a růžové až po žlutou.
Listy rostliny mají obvykle šedozelenou barvu, ale když prorůstají nové listy, mohou ty starší za určitých podmínek zrůžovět, takže vypadají ještě více jako dětská prdelka.
„Mnoho sukulentů mění barvu ze zelené na načervenalou a obvykle je to reakce na stres způsobený vodou nebo světlem,“ uvedl pro Live Science Paul Rees, vedoucí školky v Královské botanické zahradě v Kew v Londýně. „Pokud rostliny dostávají příliš mnoho světla, zčervenají, aby se ochránily před úpalem. Také při dlouhodobém nedostatku vody mohou zčervenat, aby se vyrovnaly s vodním stresem.“
Podle Jihoafrického národního institutu pro biodiverzitu jsou Gibbaeum heathii endemitem oblasti Klein Karoo v jihoafrické provincii Západní Kapsko, kde rostou mezi křemičitými kameny, které odrážejí teplo a vytvářejí pro rostliny chladnější klima. Klein (neboli Malé) Karoo je údolí široké 25 až 37 mil (40 až 60 km) a dlouhé 217 mil (350 km). Je obklopeno horami a v důsledku toho má málo ročních srážek.
Podle Jihoafrické botanické společnosti je Klein Karoo součástí sukulentního biomu Karoo, jednoho z nejbohatších a nejrozmanitějších sukulentních biotopů na Zemi. Odhaduje se, že v Klein Karoo se vyskytuje 3 200 druhů rostlin, z nichž 400 se nevyskytuje nikde jinde na světě.
Mnoho z těchto druhů je ohroženo nelegálním sběrem pro zahradnický obchod, nadměrnou pastvou hospodářských zvířat a klimatickými změnami. Očekává se, že v příštím století bude v této oblasti narůstat sucho, což by podle vědců, kteří zkoumají jeho dopady, mohlo mít pro rostliny v tomto ohnisku biologické rozmanitosti hrozivé následky.
Miliony Ekvádorců viděly záběry z telefonních kamer, které ukazují poslední vteřiny před smrtí prezidentského kandidáta Fernanda Villavicencia, který byl zastřelen skrz okna bílého pickupu poté, co ho doprovázeli neozbrojení policisté, kteří ho nemohli zachránit. Ekvádorci teď mají strach. Ještě před několika lety byla jejich země rájem. Nyní se zařadila mezi nejnásilnější země Latinské Ameriky, přičemž počet vražd se od roku 2016 zvýšil pětkrát a stal se jedním z nejvyšších v regionu, uvádí The Guardian.
Ekvádor, jihoamerický stát s 18 miliony obyvatel, zažil masové protesty, autokratické vlády i hospodářské krachy. Ale hrůza posledního traumatu, které se vrylo do povědomí veřejnosti, první politické vraždy v zemi, se zdá být určujícím znamením doby. Ekvádorská vláda uvedla, že všech šest podezřelých, kteří byli po vraždě zatčeni, byli zahraniční členové organizovaných zločineckých skupin.
Podle Símona Pachana, politologa z Latinskoamerické fakulty sociálních věd v Quitu, je tato eskalace výsledkem pronikání organizovaného zločinu do politiky, konkrétně drogových kartelů.
Ekvádorci mají strach. Ještě před několika lety byla jejich země rájem. Nyní se zařadila mezi nejnásilnější země Latinské Ameriky, přičemž počet vražd se od roku 2016 zvýšil pětkrát a stal se jedním z nejvyšších v regionu. Propad do násilné nejistoty vyvolal srovnání se sousední Kolumbií v 80. letech a poslední tragédii s vraždou kandidáta strany Nový liberalismus Luise Carlose Galána v roce 1989.
Série masakrů ve věznicích, které provedly konkurenční gangy obchodníků s drogami, signalizovala, že se násilí vymyká kontrole. Když následovaly bombové útoky a brutální vraždy na veřejných místech, bezpečnostní experti prohlásili, že Ekvádor je pod útokem městského terorismu.
Zatímco všech osm kandidátů v prezidentských volbách, které se uskuteční příští neděli, slíbilo, že se budou zabývat nárůstem násilné trestné činnosti, Villavicencio, bývalý novinář, který spolupracoval s deníkem Guardian, opakovaně zdůrazňoval svůj záměr postavit se mafiím, jako jsou obchodníci s drogami, a to i v týdnech před svou smrtí.
„Mlčet a skrývat se v době, kdy zločinci vraždí občany a úřady, je aktem zbabělosti a spoluviny,“ řekl.
Přátelé a příznivci se v pátek sešli v kongresovém centru na severu Quita, aby se rozloučili s whistleblowerem a politikem, který odhalil vazby mezi organizovaným zločinem a politikou. Jako jediný se postavil kulkám a mluvil pravdu,“ řekla jeho příznivkyně Fabiola Cisnerosová.
„Chci, aby svět věděl, že Fernando Villavicencio, nejstatečnější muž Ekvádoru posledních 15 let, byl zavražděn za to, že odsuzoval obchod s drogami a bojoval proti němu,“ řekla Martha Roldósová, dcera bývalého prezidenta Jaimeho Roldóse Aguilery, který zahynul spolu s její matkou při leteckém neštěstí v roce 1981.
„Myslím, že zanechal výzvu všem Ekvádorcům: nemůžeme volit ty, kteří schvalují narkomafii a politiku,“ dodala. Christian Zurita, blízký přítel a kolega novinář, slíbil, že vyšetří, kdo stojí za jeho vraždou. „Potřebujeme, aby prokuratura dělala svou práci… a aby povzbudila policii, aby dělala svou, protože ví (kdo to udělal),“ řekl.
Villavicencio byl nebojácný až lehkomyslný, když si na kampaň odmítl vzít neprůstřelnou vestu. V týdnech před svou vraždou v celostátní televizi uvedl, že mu José Adolfo Macías alias „Fito“, vězněný vůdce gangu Choneros, místního ozbrojeného křídla mexického kartelu Sinaloa, opakovaně vyhrožoval. „Tady jsem, postavil jsem se jim. Nebojím se jich. Strávil jsem v této zemi dvacet let bojem proti těmto zločineckým strukturám a opakuji: Nebojím se jich,“ řekl Villavicencio.
Bezpečnostní experti si kladou otázku, proč byl kandidát v posledních chvílích tak zranitelný: absence bezpečnostního kordonu, skutečnost, že policie nebyla ozbrojena, a to, že Villavicencio nebyl převážen v neprůstřelném vozidle, vyvolalo obvinění z nedbalosti nebo, ještě hůře, údajné spoluviny na jeho smrti. „Vyvolalo to podezření na prorůstání policie s narkomafií,“ řekl Pachano a tvrdil, že zkorumpovaná byla i justice. „Soudci jsou zastrašováni a osvobozují podezřelé,“ dodal a naznačil, že mnozí z nich čelí výzvě „plata o plomo“ – peníze, nebo olovo.
Na začátku roku 2021 pronesl velvyslanec USA v Ekvádoru Michael Fitzpatrick ostrou poznámku o „narkogenerálech“, čímž měl na mysli vysoce postavené členy ekvádorských bezpečnostních složek, kteří jsou údajně napojeni na obchod s drogami. O několik dní později ekvádorský prezident Guillermo Lasso uvedl, že se domnívá, že velvyslanec nemohl mít na mysli generály v aktivní službě.
O rok později však Fitzpatrick na prezentaci Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu tuto poznámku zdvojnásobil ve vyčítavé kritice korupce v ekvádorské justici a obvinil ji, že přestala plnit své úkoly a poskytuje kamufláž pro ochranu narkotik, zločinců nebo jejich placených nastrčených osob, aby si očistili pověst, peníze a obraz na veřejnosti.
V loňském roce Fitzpatrickova vláda odebrala americké vízum Ronnymu Aleagovi, bývalému poslanci za stranu Svaz pro naději, poté, co fotografie – odhalené Villavicenciem ukázaly, že sdílí bazén v Miami se dvěma muži hledanými v Ekvádoru kvůli obvinění z korupce.
Villavicencio se proslavil jako novinář bojující proti korupci během desetileté levicové vlády Rafaela Correi (2007-2017). Jeho whistleblowing mu nadělal mnoho nepřátel, a to nejen v drogových kartelech, ale také v politice a veřejném sektoru, zejména ve státním ropném průmyslu.
Podle Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) zároveň vzkvétá obchod s kokainem, přičemž velkou část poptávky zajišťuje Evropa, protože v USA se prosazuje spotřeba fentanylu. V červnu úřady v Amsterdamu zabavily 3,5 tuny kokainu v zásilce banánů z Ekvádoru.
Důsledkem pro Ekvádor je, že se ocitl na pokraji toho, aby se stal drogovým státem. Bezpečnostní složky nejsou schopny vypořádat se s přítomností mexických a kolumbijských kartelů a balkánských drogových gangů, které využívají propustné ekvádorské pobřeží a jeho rozsáhlé rybářské flotily a lodní průmysl jako tranzitní místo pro kokain produkovaný sousedními zeměmi, Peru a Kolumbií.
Po celou dobu je ekvádorská politická scéna ochromena vnitřními boji. Volby, které se budou konat příští týden, vyhlásil prezident Lasso v květnu, aby odvrátil hrozící impeachment ze strany nepřátelského kongresu.
„Ať už se v příštích měsících ujme úřadu kdokoli, bude čelit vážným problémům, jako je ten současný“, říká Pachano, a bezpečnostní plán bude vyžadovat pomoc zvenčí od USA a Evropy, kam směřuje většina kokainu, který opouští Ekvádor.
Olivový olej je již dlouho považován za příklad superpotraviny, která vám může pomoci žít déle, pokud je součástí zdravé stravy. Nová studie nyní naznačuje, že olivový olej by mohl pomoci snížit riziko úmrtí na demenci. Studie, kterou provedli vědci z Harvardovy univerzity ve Spojených státech, přichází v době, kdy se mnoho zemí potýká s rostoucím výskytem Alzheimerovy choroby a dalších forem demence v souvislosti se stárnutím populace. Podle vědců by používání olivového oleje místo tuků, jako je margarín a komerční majonéza, mohlo snížit riziko úmrtí na demenci, uvádí Euronews. next.
AAAS a EurekAlert dále uvádí: „Naše studie posiluje výživová doporučení doporučující rostlinné oleje, jako je olivový olej, a naznačuje, že tato doporučení podporují nejen zdraví srdce, ale potenciálně také zdraví mozku,“ uvedla Anne-Julie Tessierová, RD, PhD, postdoktorandka na Harvard T.H. Chan School of Public Health. „Volba olivového oleje, přírodního produktu, namísto tuků, jako je margarín a komerční majonéza, je bezpečnou volbou a může snížit riziko smrtelné demence.“
Demence zahrnuje celou řadu stavů, při nichž poruchy myšlení nebo paměti ovlivňují každodenní činnosti člověka. Alzheimerova choroba, progresivní a smrtelné onemocnění, které postihuje přibližně 5,7 milionu Američanů, je nejčastější formou demence.
Tato studie je první, která zkoumá vztah mezi stravou a úmrtím v důsledku demence. Vědci analyzovali dotazníky o stravování a záznamy o úmrtích shromážděné od více než 90 000 Američanů v průběhu tří desetiletí, během nichž 4 749 účastníků studie zemřelo na demenci.
Výsledky ukázaly, že lidé, kteří konzumovali více než půl polévkové lžíce olivového oleje denně, měli o 28 % nižší riziko úmrtí na demenci ve srovnání s těmi, kteří olivový olej nekonzumovali nikdy nebo jen zřídka.Navíc nahrazení pouhé jedné lžičky margarínu a majonézy ekvivalentním množstvím olivového oleje denně bylo spojeno s o 8-14 % nižším rizikem úmrtí na demenci.
Výzkum naznačuje, že lidé, kteří pravidelně používají olivový olej místo zpracovaných nebo živočišných tuků, mají celkově zdravější stravu. Tessier však poznamenala, že vztah mezi olivovým olejem a rizikem úmrtí na demenci v této studii byl nezávislý na celkové kvalitě stravy. To může naznačovat, že olivový olej má vlastnosti, které jsou jedinečně prospěšné pro zdraví mozku. „Některé antioxidační sloučeniny obsažené v olivovém oleji mohou procházet hematoencefalickou bariérou a potenciálně působit přímo na mozek,“ uvedla Tessier. „Je také možné, že olivový olej má nepřímý vliv na zdraví mozku tím, že prospívá zdraví kardiovaskulárního systému.“
Předchozí studie spojovaly vyšší konzumaci olivového oleje s nižším rizikem srdečních onemocnění. Bylo také prokázáno, že zařazení olivového oleje do středomořského stravovacího režimu pomáhá chránit před úbytkem kognitivních funkcí.
Tessier upozornila, že tento výzkum je pozorováním a neprokazuje, že olivový olej je příčinou sníženého rizika fatální demence. K potvrzení účinků a určení optimálního množství olivového oleje, které je třeba konzumovat, aby bylo možné využít těchto výhod, by byly zapotřebí další studie, například randomizované kontrolované studie. Celkově však studie odpovídá výživovým doporučením a posiluje důkazy o tom, že používání olivového oleje místo margarínu nebo majonézy může přispět k podpoře zdravé výživy.
Starověký Řím je často považován za místo hýření a dekadence, a to zcela oprávněně. Řada tehdejších císařů a aristokratů byla zapletena do nejrůznějších špinavých a skandálních výstřelků v zákulisí, uvádí Sky HISTORY .
Julius Caesar jako královna Bithynie
Jeden z nejšťavnatějších drbů ve starověkém Římě se netýkal nikoho jiného než Julia Caesara a jeho údajného homosexuálního poměru s králem Bithýnie Nikomedem IV (říše v dnešním Turecku). Příběh se odvíjel od Caesarových formativních let, kdy byl jako odvážný mladý voják vyslán na Nikomédův dvůr a zdálo se, že se mu tam až příliš líbí.
Pověsti o tomto královském románku pronásledovaly Caesara ještě několik let poté a lidé se o něm rozhodně nestyděli zmiňovat. Politický soupeř Marcus Bibulus posměšně nazval Caesara „královnou Bithýnie“, zatímco velký státník a řečník Cicero napsal, že Caesar přišel o panictví s králem, když ležel na zlaté pohovce. Vojenská píseň údajně oslavující Caesara dokonce obsahovala slova: „Caesar položil Galy, Nikomedes položil Caesara“.
Byli Caesar a Nikomedes skutečně milenci? Historici o tom stále spekulují a pravdu se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Nelze však popřít, že šlo o jeden z nejtrvalejších skandálů jeho doby.
Valeria Messalina – císařská děvka
Snad nejznámější ženou římských dějin byla Valeria Messalina, manželka císaře Claudia. Messalina, bezohledná politická intrikánka, která zosnovala pády a vraždy svých nepřátel, byla také známá svým sexuálním apetitem. O její promiskuitě se po tisíce let vyprávěly legendy, které inspirovaly vznik mnoha divadelních her, obrazů, oper a filmů.
Římský básník Juvenal ji nazval „císařskou děvkou“ a historik Suetonius napsal, že se dopouštěla těch nejhanebnějších výstřelků. A pak je tu ještě příběh, o němž píše velký římský spisovatel Plinius Starší, který popisuje, jak soutěžila se známou prostitutkou o to, kdo z nich se vyspí s více muži po sobě. Podle Plinia ji císařovna po nepřetržitém souložení ve dne v noci překonala při pětadvacátém milenci.
Messalininy tělesné výkony nakonec vedly k její smrti. Když se provdala za jednoho ze svých milenců, vyžádal si tento akt pobuřující bigamie oficiální odplatu a byla popravena pretoriánskou gardou.
Caligula – krvesmilný tyran
Pokud existuje Říman, jehož jméno je ve starověkém světě synonymem pro sexuální excesy, sadismus a aristokratické šílenství, pak je to Caligula. Jak už to u slavných Římanů bývá, je těžké odlišit fakta od humbuku, ale příběhy o monumentální marnivosti a aroganci císaře Caliguly se jen hemží. Představoval se jako živý bůh, nechával zabíjet lidi jen tak pro zábavu a oddával se svým neukojitelným sexuálním potřebám.
Římští kronikáři se zabývali Caligulovými údajnými zvrácenostmi. Suetonius napsal, že císař proměnil svůj palác doslova v nevěstinec. Suetonius také vyprávěl, že Caligula žil v incestu se všemi svými sestrami a při velké hostině každou z nich střídavě umisťoval pod sebe, zatímco jeho žena ležela nad ním.
Caligula si prý nenuceně pomáhal k manželkám jiných mužů a nechával je před sebou předvádět jako na přehlídce a výběru ve stylu trhu s otroky. Podle jedné historky dokonce nechal odnést nevěstu z její vlastní svatební hostiny, aby si s ní mohl užít. „Ruce pryč od mé ženy,“ řekl údajně císař nešťastnému ženichovi. Zda šlo o krutý žert, nebo se Caligula skutečně zbláznil, můžeme jen hádat.
Tiberius – ostrov zkaženosti
Možná není tak všeobecně proslulý jako Caligula, ale císař Tiberius ho možná ve zkaženosti skutečně předčil. Zpočátku moudrý a umírněný vládce, který posílil římskou říši, se později stáhl z veřejného života a uchýlil se na Capri.
Podle římských pověstí se tento idylický ostrov stal epicentrem zvrácenosti. Podle slov velkého římského historika Tacita se Tiberius ponořil do všech špatností a hanebností, když se zbavil strachu a studu a jednoduše se oddával svým sklonům. Zavřený v paláci vyzdobeném pornografickým uměním nutil nedobrovolně muže a ženy k násilným orgiím. Takové chování bylo považováno za něco, co přesahovalo meze i podle měřítek hédonistických aristokratů. Suetonius toto zneužívání popisuje jako ohavnost, o níž se nesluší ani mluvit, ani slyšet.
Ať už byl Tiberius tak ďábelský, jak se vypráví, nebo ne, jedno víme jistě, jeho manželka Julie byla také předmětem skandálních pomluv.
Jejich manželství bylo čistě politickým svazkem, kdy Tiberius musel kvůli Julii opustit svou první ženu, kterou skutečně miloval. Ta mu zase byla horlivě nevěrná a vystřídala řadu milenců, mezi nimiž byly i takové osobnosti jako syn Marka Antonia. Filozof Seneca uvádí, že přijímala milence v houfech, a římský historik Dio Cassius popisuje její noční radovánky a pitky na Foru. Dokonce se prý živila prostitucí jen tak pro radost.
Jejímu otci, císaři Augustovi, to bylo příliš, a tak ji nakonec nechal poslat do vyhnanství na ostrov, kde měla zakázáno stýkat se s muži a pít víno. Její trest pokračoval i poté, co Augustus zemřel a po něm nastoupil její manžel Tiberius, který jí tak přísně omezil aktivity, že se traduje, že zemřela na podvýživu.
Nový průzkum odhalil, že Slovensko je „nejodpočatější“ zemí v Evropě, na druhém a třetím místě se těsně umístilo Finsko a Bulharsko, uvádí Euronews.next.
Nejde sice o nejpřísnější vědeckou metodiku, ale prodejce ložnicového nábytku zkoumal osm faktorů, aby zjistil, zda jsou lidé v 28 evropských zemích dobře odpočatí, nebo ne (pravděpodobně).
Mezi posuzované faktory patřily údaje o maximální a minimální pracovní době, nároku na dovolenou, počtu přestávek, které mají zaměstnanci každý den povoleny, a procentuálním podílu populace, která každou noc spí 7 hodin a déle.
Z výsledků průzkumu vyplynulo, že Slovensko se umístilo na prvním místě jako nejodpočatější země Evropy. Mezi důvody, proč Slováci v noci spí tak tvrdě, patří velkorysých 28 dní placené dovolené ročně, 15 dní státních svátků navíc a 12 hodin odpočinku mezi směnami v práci – zatímco většina zemí v Evropě má mezi směnami pouhých 11 hodin.
Na druhém místě se umístilo Finsko, kde 83 % lidí spí každou noc 7 a více hodin, což je nejvíce ze všech zemí v průzkumu. Pracovníci v této severské zemi mají také nárok na jednohodinové přestávky v práci, což je nejdelší doba ze všech 28 zemí, které se průzkumu zúčastnily. Finové mají také jeden z nejnižších průměrných ročních úvazků na osobu.
Na třetím místě se umístilo Bulharsko, a to zejména díky tomu, že jeho zaměstnanci mají každý týden nepřetržité 48hodinové přestávky v po sobě jdoucích dnech, z nichž jeden je neděle.
Na konci žebříčku se umístila např. Itálie, Nizozemsko a Řecko, které jsou podle studie třemi nejhůře odpočívajícími zeměmi v Evropě. Mezi důvody, které Řekům nedávají spát, patří pouhých 20 dní placené dovolené a pouze 9 dní placených státních svátků ročně. Pracovníci mají také nárok na pouhé 15minutové přestávky během dne.
Mozek malých dětí je obzvláště dobře naladěn na hlas maminky. Mozky teenagerů, ve své typické rebelské kráse, rozhodně ne. Tento závěr, popsaný 28. dubna v časopise Journal of Neuroscience, se může zdát rodičům teenagerů, včetně neurovědce Daniela Abramse z Lékařské fakulty Stanfordovy univerzity, až směšně samozřejmý, uvádí Science News.
Toto zjištění však může odrážet něco mnohem hlubšího než jen vtipnou hlášku. Jak děti dospívají a rozšiřují své sociální vazby mimo rodinu, jejich mozek se musí na tento rostoucí svět přizpůsobit. „Stejně jako je kojenec naladěn na maminku, dospívající mají celou další třídu zvuků a hlasů, na které se potřebují naladit,“ říká Abrams.
Spolu se svými kolegy skenoval mozky dětí ve věku 7 až 16 let, když slyšely hlasy svých matek nebo neznámých žen. Abychom experiment zjednodušili na pouhý zvuk hlasu, jednalo se o bláboly: teebudieshawlt, keebudieshawlt a peebudieshawlt. Když děti a dospívající poslouchali, aktivovaly se jim určité části mozku.
Předchozí experimenty Abramse a jeho kolegů ukázaly, že určité oblasti mozku dětí ve věku 7 až 12 let – zejména ty části, které se podílejí na získávání odměn a věnování pozornosti – reagují silněji na hlas maminky než na hlas neznámé ženy. „V dospívání se ukazuje pravý opak,“ říká Abrams. Ve stejných oblastech mozku u dospívajících vyvolávaly neznámé hlasy větší reakce než hlasy jejich vlastních drahých maminek. Zdá se, že k posunu směrem od matky dochází mezi 13. a 14. rokem života.
Není to tak, že by tyto oblasti mozku dospívajících přestaly reagovat na mámu, říká Abrams. Spíše se neznámé hlasy stávají přínosnějšími a hodnými pozornosti. A přesně tak by to mělo být, říká Abrams. Prozkoumávání nových lidí a situací je charakteristickým znakem dospívání. „To, co zde vidíme, je jen čistě odrazem tohoto jevu.“
Hlasy mohou nést silné signály. Když vystresované dívky slyšely v telefonu hlasy svých maminek, poklesly u nich stresové hormony, zjistila v roce 2011 biologická antropoložka Leslie Seltzerová a její kolegové z Wisconsinské univerzity v Madisonu. Totéž už však neplatilo pro textové zprávy obdržené od jejich maminek.
Současné výsledky podporují myšlenku, že mozek se mění tak, aby odrážel nové potřeby, které přicházejí s časem a zkušenostmi, říká Seltzerová. „Jak dospíváme, naše přežití stále méně závisí na podpoře matky a stále více na skupinové příslušnosti k vrstevníkům.“
Není jasné, nakolik je tento nervový posun univerzální. Podle Seltzerové se toto zjištění může měnit v různých vztazích mezi matkou a dítětem, včetně těch, které se vyznačují odlišným stylem výchovy, nebo dokonce historií zanedbávání či zneužívání.
Ačkoli se někdy mohou dospívající i rodiče cítit frustrovaní z chybějících reakcí okolí, berte na vědomí, že takto je mozek nastaven a má to dobrý důvod, “ říká Abrams.
Za „neobvyklými úmrtími koček“ stojí vysoce patogenní ptačí chřipka
Virus H5N1 je klasifikován jako vysoce patogenní virus ptačí chřipky a je známo, že způsobuje závažná onemocnění a vysokou úmrtnost nakažené drůbeže. Virus může infikovat také různé volně žijící ptáky, píše Life Science, z nichž někteří mohou patogen šířit, aniž by sami onemocněli, a nákaza někdy přeskočí i na savce, včetně norků, tuleňů, lachtanů, koček a vzácně i na člověka.
Virus ptačí chřipky, podtyp ptačí chřipky A zvaný H5N1, se v minulosti sporadicky vyskytoval u koček, ale toto je první zpráva o „vysokém počtu nakažených koček v široké geografické oblasti v rámci jedné země“, uvedla WHO.
Do začátku července byly odebrány klinické vzorky od 46 postižených koček a jednoho karakala (Caracal caracal), divoké kočky pocházející z Afriky. Ze 47 vzorků bylo 29, tj. 62 %, pozitivních na H5N1. Tyto pozitivní vzorky pocházely ze 13 různých zeměpisných oblastí v Polsku, uvedla WHO.
Analýza vzorků virů ukázala, že jsou si navzájem velmi příbuzné a že jsou podobné virům H5N1, které kolují u volně žijících ptáků a vyvolávají ohniska nákazy u drůbeže v Polsku.
Zdroj vystavení koček tomuto viru není v současné době znám. Je možné, že kočky přišly do přímého nebo nepřímého kontaktu s infikovanými ptáky nebo jejich prostředím, případně že snědly infikované ptáky nebo potravu kontaminovanou virem H5N1.
Z nakažených koček bylo 14 utraceno a dalších 11 uhynulo. Posmrtná vyšetření některých z těchto koček ukázala, že se u nich objevil zápal plic. Mezi další závažné příznaky, které se u nakažených koček projevily, patřily dýchací potíže, krvavý průjem a neurologické symptomy.
Od roku 2020 byla WHO nahlášena desítka případů onemocnění H5N1 u lidí, ale v souvislosti s výskytem nákazy mezi kočkami v Polsku nebyly hlášeny žádné nové případy.
Riziko nákazy lidí po kontaktu s infikovanými kočkami se na národní úrovni hodnotí jako nízké pro běžnou populaci a nízké až střední pro majitele koček a osoby, které jsou profesně vystaveny kontaktu s kočkami infikovanými H5N1 (např. veterinární lékaři) bez použití vhodných osobních ochranných prostředků.
Japonec, který utratil přibližně dva miliony jenů (cca 300.000.- Kč) za svůj na zakázku vyrobený kostým kolie, aby se proměnil v psa, se podělil o video, na kterém se poprvé prochází jako pes, uvádí Euronews.
Muž, identifikovaný pouze jako Toco, nosí hyperrealistický oblek, aby si splnil svůj celoživotní sen stát se hodným pejskem. Jeho kanál na YouTube s názvem „Chci být zvířetem“ (I Want To Be An Animal) se stal internetovou senzací a ukazuje videa, na nichž se v psím kostýmu válí po zemi, mate ostatní psy a obecně je nejlepším přítelem člověka.
Jeho nejnovější video, na kterém se poprvé objevuje na veřejnosti v psí podobě, nasbíralo v době psaní tohoto článku více než šest milionů zhlédnutí. Podle Toco bylo video natočeno loni během rozhovoru pro německou televizní stanici RTL. „Naštěstí jsem dostal svolení k použití videa, takže je zveřejňuji!“ napsal v popisu videa.
Toco si loni na výrobu kostýmu najal japonskou společnost Zeppet, která je známá tvorbou soch a modelů pro filmy. Vytvoření kostýmu trvalo společnosti 40 dní.
„Nejraději mám čtyřnohá zvířata, hlavně ta roztomilá. Z nich se mi hodilo nějaké velké zvíře, které by mi bylo blízké, vzhledem k tomu, že to měl být realistický model, tak jsem se rozhodl, že to bude pes,“ řekl japonskému listu Mynavi.
„Vzpomínám si, že jsem do své maturitní knihy na základní škole napsal, že chci být psem a chodit ven.“
Od chvíle, kdy se jeho videa rozšířila na sociálních sítích, se Toco za svou snahu vypadat jako pes dočkal mnoha i negativních reakcí, mnozí mu říkali, že by měl vyhledat terapii, a jiní to označovali za fetiš. Toco v reakci na tyto komentáře uvedl, že se nejedná o fetiš: „Jsem smutný, že si to lidé mohou myslet. Miluju zvířata a rád si hraju na kolii. Je to můj koníček, takže budu pokračovat. Dělá mi to radost a ostatním lidem také.“
Nejnovější studie vedená pod záštitou organizací Gallup a OSN hodnotící štěstí a spokojenost občanů ve 150 zemích přináší zajímavé závěry. V čele 20 nejšťastnějších zemí stojí z 35 % ženy, zatímco celosvětově je to jen 10 %. V zemích s ženským vedením bylo zaznamenáno o 40 % méně úmrtí v důsledku COVID-19 než v zemích, kde vládnou muži. Vysoké hodnocení Světového ekonomického fóra v oblasti rovnosti žen a mužů také koreluje s vysokými příčkami v žebříčku životní spokojenosti, uvádí Psychology Today.
Pocit spokojenosti, pohody a štěstí je pro každého z nás nesmírně důležitý, proto se tomuto tématu věnuje náležitá pozornost. Studie vedená pod záštitou organizací Gallup a OSN opět hodnotila štěstí občanů ve 150 zemích na základě tříletého průměru hodnocení života v letech 2020-2022 a zohledňuje šest různých prvků. Mezi tyto prvky patří dostatečný příjem, fyzické a duševní zdraví, sociální podpora (mít někoho, na koho se lze spolehnout), pocit svobody při přijímání klíčových životních rozhodnutí a uplatňování lidských práv, štědrost/angažovanost komunity a absence korupce.
Ve dvaceti nejšťastnějších zemích světa najdete především tyto charakteristické prvky:
Ženy v čele států
Poměr 7 z 20 nejšťastnějších zemí, tedy 35 %, v jejichž čele stojí ženy, výrazně převyšuje celosvětový průměr (10 %).
Finsko v čele s premiérkou Sannou Marinovou bylo již šestým rokem po sobě zvoleno zemí s nejšťastnějším obyvatelstvem na světě.
Na druhém místě je Dánsko, jehož premiérka Mette Frederiksenová vede zemi jako nejmladší dánská premiérka od června 2019.
Třetí nejšťastnější zemí je také skandinávská země. Islandská premiérka Katrín Jakobsdóttirová je ve funkci od roku 2017.
Mezi další země, v jejichž čele stojí ženy, patří Švédsko (6. místo), kde je od listopadu 2021 do října 2022 premiérkou Magdalena Anderssonová, Nový Zéland (10. místo) s Jacindou Ardernovou, která z této funkce odstoupila na začátku letošního roku, a královna Alžběta II, která vedla Velkou Británii (19. místo) 70 let až do své smrti v roce 2022. Litevskou premiérkou je od prosince 2020 Ingrida Šimonytė (20. místo).
Méně úmrtí na COVID
Tři nejšťastnější země měly méně úmrtí na COVID-19, což je v souladu se studiemi před pandemií a během ní, podle nichž ženy jako vedoucí pracovníci během krizí předčí své mužské protějšky. Konkrétně životní spokojenost ovlivnila výsledky COVID-19 negativně, zatímco ženské vedení v nadnárodní studii vedené Singapurskou univerzitou sociálních věd a Queenslandskou univerzitou zjistilo, že země s ženskými vůdkyněmi zaznamenaly o čtyřicet procent méně úmrtí na COVID-19 než země, kterým vládli muži. Organizace spojených národů zjistila, že ženy ve vedení jednají rychle a rozhodně, stejně jako singapurská studie. Studie také zjistila, že ženy-vedoucí jsou více ochotné riskovat ztráty na lidských životech, což hraje zásadní roli v prevenci a výsledku pandemie.
Podpora péče o děti pro pracující rodiče
Tři nejšťastnější země se vedle všech severských zemí řadí na přední místa v poskytování rozšířené péče o děti. Za zmínku stojí zjištění OSN, že norské obce vedené většinově ženskými zastupitelstvy mají lepší pokrytí péče o děti než obce vedené převážně mužskými zastupitelstvy. Nedávná zpráva agentury Bloomberg zařadila tři z dvaceti nejšťastnějších zemí – Německo, Island a Kanadu – mezi země s nejlepšími podmínkami pro pracující rodiče z hlediska nákladů na péči o děti, ačkoli mnoho z dvaceti nejšťastnějších zemí dosahuje v oblasti péče o děti vysokých hodnot.
Rovnost žen a mužů
Žebříčky rovnosti žen a mužů Světového ekonomického fóra korelují s žebříčky životní spokojenosti. Finsko se v loňském roce umístilo na druhém místě na světě v oblasti rovnosti žen a mužů. Více než polovinu kabinetu premiérky Sanny Marinové tvoří ministryně. Na prvním místě v rovnosti žen a mužů se umístil Island. Katrín Jakobsdóttir, islandská představitelka generace X, je druhou ženou v čele země. První, Jóhanna Sigurðardóttir, stála v čele země v letech 2009-2013. Na třetím místě se umístilo Norsko. Dánka Mette Frederiksenová je první ženou, která vyhrála druhé funkční období v čele Dánska. Nový Zéland a Švédsko se umístily na šestém a sedmém místě, což ukazuje na jasnou souvislost mezi nejšťastnějšími zeměmi a zeměmi, které zajišťují rovnost žen a mužů.
Pozoruhodné je, že tři nejšťastnější země ve statistikách pro období 2020-2022 mají také mladé vůdce. Z dalších 20 nejšťastnějších zemí jsou ve 14 z nich vrcholní představitelé mladší 60 let. V čele nejšťastnější země světa, Finska, stojí mileniál (mileniálové narození v letech 1981-1996). Druhá a třetí nejšťastnější země mají vůdce z generace X (narození 1965-1980). Dánka Mette Frederiksenová se stala nejmladší osobou v čele své země, když se v roce 2019 stala premiérkou, a islandská premiérka Katrín Jakobsdóttir i prezident Gudni Th. Johannesson jsou příslušníky generace X. Nejmladším lídrem země ve studii o štěstí (na 11. místě) je mileniál rakouský kancléř Sebastian Kurz, který je nyní ve svém druhém funkčním období ve věku 36 let. Do první dvacítky zemí s vůdčími osobnostmi z generace X patří také Nizozemsko, kde jsou dva vůdci z generace X, premiér Mark Rutte a král Willem-Alexander. Švédsko, Švýcarsko, Lucembursko a novozélandská premiérka Jacinda Ardernová, která letos odstoupila, jsou země, v jejichž čele stojí příslušníci generace X. Následují Kanada, Belgie, Česká republika a Velká Británie, kterou vede její první asijský premiér Rishi Sunak. Na dvacátém místě je Litva, v jejímž čele rovněž stojí žena, Ingrida Šimonytė. K datu vydání Zprávy o světovém štěstí je podle výpočtu Pew Research Center průměrný věk světových lídrů 62 let. Ve čtyřech nejšťastnějších zemích (v pěti, pokud započítáme Velkou Británii) jsou vůdci výrazně starší než medián, ale ještě důležitější je skutečnost, že 75 % nejšťastnějších zemí vedou lídři mladší, než je medián. Podle Pew je také důležité, že ženy ve vedení jsou obvykle mladší než muži.
“Zpráva o světovém štěstí se ukázala být nepostradatelným nástrojem pro tvůrce politik, kteří chtějí lépe porozumět tomu, co dělá lidi šťastnými.“ Jeffrey Sachs, SDSN Director.
Po celém světě se předpokládá, že psi mohou vidět duchy. Koneckonců psi mají mimořádné smysly, které jsou mnohem ostřejší než ty lidské. “A nebylo by uklidňující vědět, že váš pes dokáže odhalit blízkou osobu, která zemřela?” ptá se AKC (American Kennel Club, Americký kynologický svaz).
I když bychom rádi věřili myšlence, že psi dokáží vycítit paranormální jevy, vědecká odpověď zní, že to prostě nevíme. Navzdory tomu, že neexistuje žádný vědecký důkaz, že psi vidí duchy, je tolik věcí z chování zvířat nejistých, že není vyloučeno, že pes může vycítit něco, co člověk ne.
Svou roli hraje i vaše vlastní vnímání
Velká část psího chování může být pro majitele záhadou, ale existuje nespočet příkladů, které nás nechávají na pochybách, zda je nepředstavitelné skutečně myslitelné. „Když je někdo nakloněn víře v paranormální jevy, mohou někteří psi vykazovat chování, které vypadá, jako by snad tušili, že je poblíž nějaké zjevení,“ říká Dr. Mary Burch, ředitelka programu AKC Family Dog Program a certifikovaná odbornice na chování zvířat. „Může se jednat o psa, který se zastaví a zůstane stát na daném místě v domě, a majitel později zjistí, že tam někdo zemřel.“
Pokud pes stojí v koutě a štěká na něco neviditelného, může to být tím, že cítí něco neobvyklého? Nebo třeba zůstávají v blízkosti předmětu, který je spojen se zemřelým členem rodiny, ať už je to oblíbené křeslo nebo bok postele, jako by tato osoba byla stále přítomna. Dr. Burch upozorňuje, že když pes štěká na něco, co se zdá být ničím, majitel si někdy myslí, že je to proto, že pes vidí ducha nebo vnímá něco, co majitel nemůže. „Jasnovidectví sice obecně nespadá do oblasti, kterou můžeme vědecky dokázat, ale základním pěti smyslům psa rozumíme a máme k dispozici data z výzkumu,“ dodává.
Šestý smysl
Kromě pěti smyslů (zrak, čich, chuť, hmat, sluch) mají psi také šestý smysl – ten „instinktivní“ pocit, který máme, když se nám něco nezdá. Rozdíl však spočívá v tom, že psi jsou otevřenější tomu, aby věřili tomu, co cítí, a podle toho jednali, zatímco mysl většiny lidí analyzuje, co se děje, a popírá možnost, že by polární záře nebo duchové existovali. „Psi jsou pozoruhodná stvoření, jejichž smysly daleko převyšují lidské,“ vysvětluje dr. Burch.
Když pes přiběhne a sedí u dveří a čeká na svého majitele, může to být jen proto, že se toto jeho chování stalo zvykem, který se jednoduše naučil opakováním. Pokud pak majitel přijde domů mnohem dříve než obvykle, a pes přesto sedí u dveří během několika minut po jeho příchodu, může se zdát, že toto nevysvětlitelné chování je výsledkem šestého smyslu.
Psi mají také díky svému silnému čichu schopnost odhalit blížící se katastrofu dříve, než k ní dojde. „Barometrický tlak a všechny přírodní jevy jsou spojeny s pachy,“ říká Hartstein. Jejich rozpoznání přesahuje možnosti našich nosů, ale psi tyto změny vycítí okamžitě.
Mohou tedy psi vidět věci, které my nevidíme?
Úroveň psího sluchu převyšuje lidský. Psi mají schopnost slyšet zvuky o vyšších tónech z mnohem větší vzdálenosti. Sluchové vnímání psů je další oblastí, kde psi vnímají svět kolem sebe výrazně odlišným způsobem než lidé. Tyto rozdíly mohou souviset s jejich schopností zachytit různé a pro nás nezjistitelné jevy.
Také psí zorné pole je mnohem širší než naše; vidí předměty na větší vzdálenost a jejich schopnost vidět za soumraku, za šera a za svítání je mnohem lepší než naše, což jim umožňuje zachytit sebemenší pohyby, které jsou pro lidské oko nezjistitelné. „Lze tedy říci, že pes může zachytit něco, co my nemusíme být schopni vidět. Ale to, co vnímá, nemusí být duch,“ vysvětluje doktor Burch.
Psi jsou fascinující stvoření, a pokud jde o schopnosti nejlepšího přítele člověka, stále existuje mnoho nejasností. Jejich smysly jsou velmi citlivé a je zřejmé, že vnímají svět podstatně jinak než my. Zda jsou jejich mimořádné smysly schopny zachytit neznámé formy, energie nebo paranormální jevy, zůstává i nadále záhadou.
Možná si vzpomínáte na životu nebezpečnou výzvu Tide Pod z roku 2018, kdy se lidé odvážovali jíst prací prášek, což vedlo k několika úmrtím. Nyní se objevil nový, opět šílený, internetový trend, který může být ještě nebezpečnější: konzumace boraxu, pracího prášku a pesticidu, uvádí NY Post.
Co je borax?
Borax je přirozeně se vyskytující sloučenina, často známá jako boritan sodný (tetraboritan sodný). Borax má formu bílé krystalické látky, která se snadno rozpouští ve vodě. V přírodě se vyskytuje jako minerál borax, který se běžně nachází při dolování suchých jezerních pánví. Synteticky se vyrábí z jiných boritých solí. Lidé borax již léta používají především jako přísadu do pracích a čistících prostředků pro domácnost, herbicidů a pesticidů, a k čištění ucpaných odpadů. Podle webu BiOOO.cz se používá v pracích prostředcích jako změkčovač vody, odstraňovač nečistot a zápachu. Má podobné vlastnosti jako jedlá soda, ale vyšší pH (stupeň 9-11). Je účinný i proti plísním a funguje rovněž jako repelent. Je toxický pro reprodukci (může poškodit plod v těle matky) a způsobuje vážné podráždění očí. Z prováděných výzkumů vyplynulo, že u mužů pracujících v dolech, kteří vdechovali částečky boraxu, byl zjištěn narušený hormonální systém.
Několik videí na TikToku ukazuje lidi, kteří naskakují do “boraxového vlaku” a přidávají si bílý prášek do koktejlů nebo kávy jako způsob, jak zmírnit příznaky artritidy, lupusu (autoimunitní onemocnění) nebo jiných zdravotních problémů. “Ale borax je ve skutečnosti jedovatá sloučenina a nikdy by se neměla jíst,“ uvádí Dr. Kelly Johnson-Arbor, lékařka toxikologie a spoluředitelka Národního toxikologického centra Washington DC. „Konzumace boraxu byla nedávno zpopularizována na TikToku jako způsob léčby zánětů, ale … neexistuje žádný důkaz, že by požití boraxu mělo nějaký přínos pro lidské zdraví,“ dodala Dr. Johnson-Arbor.
Není jasné, jak se „boraxový vlak“ stal internetovým trendem, ale některé zdroje uvádějí práci výzkumníka Rexe Newnhama, který v 90. letech 20. století publikoval práci obhajující názor, že bór (nikoli borax) je nezbytný minerál, který chybí v mnoha stravovacích návycích.
Časopis Forbes dále dodává, že spolknutí boraxu může vést k nepříjemnostem, jako je nevolnost, zvracení, poškození hrdla nebo průjem. Ve skutečnosti může borax při konzumaci většího množství vést až k selhání ledvin a šoku – což jsou dvě věci, které rozhodně nikdo nechce.
Ujasněme si všechna ta tvrzení o prospěšnosti konzumace odměrky boraxu nebo míchání boraxu do kávy či nápojů. Pokud není cílem vytvořit další zdravotní problémy, aby se odvedla pozornost od vašich současných zdravotních problémů, jsou tato zdravotní tvrzení o nasednutí do vlaku s boraxem takříkajíc iracionální a ulítlá. V současné době neexistují žádné skutečné vědecké důkazy o tom, že by konzumace nebo pití boraxu mohlo jakkoli zmírnit bolesti kloubů nebo jiné potíže.
Existují studie o použití záchytné neutronové terapie (BNCT) proti revmatoidní artritidě a některým typům rakoviny, při které se používá tok neutronů interagujících s borem. Byly také provedeny studie zabývající se vztahem mezi bórem ve stravě (obsaženém v ovoci, zelenině, ořeších a luštěninách) a zdravím kostí, funkcí mozku a imunitní reakcí, jak je popsáno v publikaci Nutrition Reviews. Nicméně to, že je bór přítomen v boraxu, neznamená, že by konzumace boraxu byla stejná jako používání BNCT nebo konzumace bóru, který je přítomen v ovoci a zelenině. To by bylo jako tvrdit, že je v pořádku jíst betonovou tvárnici s Nutellou jen proto, že je na ni Nutella.
Pokud si myslíte, že „nasednutí do vlaku s boraxem“ vám pomůže na vaše neduhy, poslechněte si webové stránky 20 Mule Team Borax, kde se o boraxu píše následující: „Neužívejte vnitřně. V případě požití vypláchněte ústa velkou plnou sklenicí mléka nebo vody. Nevyvolávejte zvracení. Okamžitě zavolejte lékaře.“ Ano, vlak s boraxem nejenže nikam nevede, ale mohl by dokonce nabourat.
Zdraví zubů a dásní by mělo být pro zdraví mozku prioritou, upozorňuje list Medical News Today. Ztráta zubů, onemocnění dásní (parodontóza) souvisí i se zmenšováním oblasti mozku, která je považována za důležitou pro paměť, resp. souvisí s Alzheimerovou chorobou. K atrofii mozku (úbytku jeho objemu), a tím i ke ztrátě kognitivních funkcí, běžně dochází věkem (nebo i nemocí).
Podle nedávné studie se však i 1 chybějící zub rovná zmenšení mozku o srovnatelnou hodnotu k jaké dochází za téměř 1 rok života, a závažné onemocnění dásní se rovná dokonce zestárnutí mozku o 1,3 roky.
Oblast mozku, u které byla zjištěna souvislost s horším zdravím zubů, se týká levého hipokampu. Předpokládá se, že hipokampus souvisí s učením a pamětí.
Vlastní studie se zúčastnilo 172 Japonců s průměrným věkem 55 let a více. Na začátku studie jim byla provedena důkladná zubní a parodontologická prohlídka a testy paměti, při kterých nevykazovali žádné známky zhoršení kognitivních funkcí. Dvakrát, s odstupem čtyř let, byl u každého z účastníků vyhodnocen objem mozku pomocí magnetické rezonance (MRI), a zároveň absolvovali další vyšetření dutiny ústní, při němž bylo posuzováno onemocnění dásní a ztráta zubů.
Vědci zjistili, že u osob bez významného onemocnění dásní odpovídá menší počet zubů většímu zmenšení objemu hipokampu. U lidí s vážným onemocněním dásní odpovídalo více zubů vyššímu stupni atrofie hipokampu.
Levý hipokampus a Alzheimerova choroba
Výzkum ukazuje na výraznější atrofii levého hipokampu u lidí s Alzheimerovou chorobou. Dr. Bei Wu, proděkan pro výzkum na New York University Rory Meyers College of Nursing, vysvětluje, že levý hipokampus hraje klíčovou roli v kognitivních schopnostech, zejména při vytváření paměti a prostorové orientaci. Snížení jeho objemu by mohlo potenciálně vést k poruchám kognitivních funkcí, včetně ztráty paměti a potíží s prostorovou orientací. Nabídl také hypotézu, že onemocnění dásní vede k systémovému zánětu. Je známo, že chronický zánět má na organismus různé negativní účinky, včetně možného poškození mozkových buněk. To by potenciálně mohlo vést ke zmenšení objemu hipokampu. Další myšlenka podle něj spočívá v tom, že ztráta zubů a onemocnění dásní by mohly vést ke změnám ve stravování a výživě, což by také mohlo mít vliv na zdraví mozku.
Dr. Yamaguchi však nabídl další dvě možnosti. Za prvé, že stejný patogen, který způsobuje parodontózu, by mohl napadnout mozek a poškodit nervovou tkáň. Za druhé, že menší počet zubů snižuje stimulaci žvýkání, což může vést opět k atrofii mozku.
Zda špatné zdraví zubů způsobuje úbytek objemu mozku, nebo naopak, bylo však mimo rámec studie.
Jak zdraví zubů ovlivňuje celkové zdraví? Onemocnění dásní je spojováno také s různými chronickými potížemi, včetně psychických problémů, autoimunitních, kardiovaskulárních a kardiometabolických onemocnění. Nedávná studie zjistila, že zánět dásní (onemocnění dásní v raném stadiu nebo parodontální onemocnění) je spojen s o 18 % vyšším rizikem vzniku kardiovaskulárních onemocnění, o 26 % vyšším rizikem vzniku diabetu 2. typu a o 7 % vyšší pravděpodobností vzniku dalších kardiometabolických poruch.
Statická elektřina sice není životu přímo nebezpečná, ale i tak dokáže znepříjemnit život. Své o tom ví především řidiči elektrických aut, kteří často dostávají nepříjemnou pecku při vystupování. Ale i takový účes a la Einstein po vysvlečení svetru nemusí být příjemný. Elektrostatický náboj si nesou nejen lidé, ale také ostatní savci, ptáci a plazi. Tyto náboje odpovídají povrchovým potenciálům v řádu stovek až desítek tisíc voltů. V blízkosti vegetace pak vytvářejí silná elektrická pole. Nové výzkumy teď upozorňují, že klíšťata na to reagují, píše Scince News.
Klíšťata jsou krev sající paraziti, kteří přenáší řadu nemocí. V našich podmínkách se jedná především o lymeskou boreliózu a klíšťovou encefalitidu, méně často také ehrlichiózu, tularémii, babesiózu a bartonelózu. Prováděné výzkumy teď ukazují, že i když klíšťata neumí skákat, vy se jich nedotknete, stejně se na vás mohou dostat.
Výzkumný tým zjistil, že klíšťata Ixodes ricinus jsou pasivně přitahována elektrostatickými silami působícími přes vzduchové mezery, mohou tak snadno překonat vzdálenost, která je dělí od jejich hostitele. Vědci v Current Biology dále uvádějí, že tato elektrostatická interakce není významně ovlivněna polaritou elektrického pole, mechanismus přitahování spočívá v indukci elektrické polarizace uvnitř klíštěte, na rozdíl od statického náboje na jeho povrchu. Tato zjištění otevírají novou dimenzi našeho chápání toho, jak klíšťata (pravděpodobně i mnoho jiných parazitů) vyhledávají a přichycují se ke svým hostitelům. Kromě toho může tento objev inspirovat nová řešení ochrany před klíšťaty (např. antistatický sprej snižující tendence tkanin hromadit statický náboj).
Aby vědci zjistili, zda klíšťata reagují na přirozená elektrická pole vycházející z jejich potenciálních hostitelů, začali England a jeho kolegové pokus se sušenými králičími tlapkami a akrylovými povrchy nabitými třením králičí srsti. Živé nymfy klíštěte obecného (Ixodes ricinus) držené ve vzdálenosti od několika milimetrů do několika centimetrů byly snadno přetaženy vzduchem k těmto povrchům, což ukazuje, že elektrické síly mohou klíšťata přenášet na několikanásobně větší vzdálenosti, než jsou ony samy.
Tým poté umístil 20 živých nymf, jednu po druhé, na hliníkovou elektricky uzemněnou destičku umístěnou jen několik milimetrů pod malou kulovitou ocelovou elektrodou. Když byla elektroda nabita na 750 voltů – typické napětí, které se vyskytuje u obratlovců – tři ze čtyř klíšťat překonala danou vzdálenost. Když tým zopakoval pokus se stejným počtem klíšťat, ale bez náboje na elektrodě, nepřešla přes ni žádná nymfa. Změnou napětí na kouli a vzdálenosti mezi ní a deskou tým také zjistil, že mrtvé nymfy mohou být nadzvednuty elektrickým polem srovnatelným s polem z lidské kůže ze vzdálenosti asi 10 cm. Zajímavé je, že elektrostatická síla ve všech případech táhla nymfy proti gravitaci – což je extrémní scénář, protože klíšťata se v přírodě obvykle nenacházejí pod hostitelem.
Je možné, že stejným způsobem mohou na elektrostatické síly reagovat i jiní vnější parazité.
Foto: Edsel L/Openverse
Foto: FredArt/Openverse
Foto: Bengt Oberger/Openverse
Foto: Asamblea Naciona/Openverse
Foto: Christina @ wocintechchat.com/unslash
Foto: KELLEPICS/Pixabay
Foto: Catkin/Pixabay