Nová studie tvrdí, že vztek napsaný na papír zmizí ve chvíli, kdy ho vyhodíte do koše. Ne, nejde o vtip, ale o vědeckou studii, kterou vypracovala univerzita v Nagoji. Skupina vědců z Japonska došla k závěru, že zápis reakce negativního incidentu na kus papíru a jeho následné skartování, nebo vyhození, snižuje pocity hněvu.
Mnoho žen si negativní emoce léčí nákupem nových bot, kabelky nebo si zajde s kamarádkou na skleničku. Jste si ale jisté, milé dámy, že vám to skutečně pomáhá? Mnozí muži by asi řekli, že je to jen vyhazování peněz. Psycholog by to naopak schválil. Není lepší terapie na světě, než si o svém zážitku hezky popovídat s někým, komu důvěřujete. Vědci z Japonska však přišli s další metodou. Určitě jste se s ní již setkaly v rámci alternativních kurzů léčení duší a světe div se, podle vědců z Japonska tato metoda skutečně funguje!
Provedený výzkum je důležitý, protože kontrola vzteku doma i na pracovišti může snížit negativní důsledky nejen v naší práci, ale také v osobním životě. Bohužel mnoho technik zvládání hněvu navržených odborníky postrádá empirickou výzkumnou podporu.
Aby Kawai a jeho student Yuta Kanaya získali pro svůj projekt potřebné informace, požádali účastníky, aby napsali stručné názory na důležité společenské problémy, jako je například názor na zákaz kouření na veřejnosti. Respondenti byli samozřejmě informováni, že jejich názory zhodnotí vybraní členové Nagojské univerzity.
Pracovníci provádějící hodnocení však byli pěknými kvítky. Bez ohledu na to, co účastníci napsali, je hodnotili nízkou inteligencí, bez zájmu, logiky a racionality. A aby to bylo opravdu důrazné, napsali také stejně urážlivý komentář: „Nemohu uvěřit, že by takto uvažoval vzdělaný člověk. Doufám, že se tento člověk během studia na univerzitě něco naučí“.
Poté, co vědci rozdali tyto negativní komentáře, požádali účastníky, aby napsali zpětnou vazbu a zaměřili se na okamžik, který spustil jejich emoce. Nakonec bylo jedné skupině účastníků řečeno, aby papír, který napsali buď hodili do odpadkového koše, nebo si jej nechali. Druhá slupina měla své dokumenty zničit ve skartovačce, nebo jej vložit do plastové krabice.
Fyzická likvidace papíru obsahujícího vaše vzteklé myšlenky ve skartovačce (vlevo) účinně neutralizuje hněv, zatímco vložení do plastové krabičky (vpravo) nikoli.
Když to studenti udělali, byli požádáni, aby ohodnotili svůj hněv, který cítili. Jak se očekávalo, všichni účastníci hlásili vyšší úroveň hněvu, který vygradoval po přečtení urážlivých komentářů. Úroveň hněvu jedinců, kteří papír zahodili nebo skartovali, se vrátila nálada do původního stavu. Mezitím účastníci, kteří se nechtěli vzdát tištěného důkazu, zaznamenali jen malý pokles celkového hněvu.
Kawai doufá, že pomocí svého výzkumu pomůže podnikatelům, kteří se ocitnou ve stresových situacích. „Tato technika by mohla být aplikována v okamžiku, kdy si zapíšete zdroj hněvu, jako byste vzali poznámku a pak ji zahodili, když se člověk v obchodní situaci cítí naštvaný,“ vysvětlil.
Spolu s praktickými výhodami může tento objev objasnit původ japonské kulturní tradice známé jako hakidashisara(hakidashi), která označuje očistu, nebo zbavení se něčeho.
Článek je upraven podle tiskové zprávy publikované v AAAS
Mateřská dovolená není vždycky procházka krásným parkem a tlačení kočárku za slunečného dne. Někdy je to sezení doma za zataženými závěsy, krmení dítěte a přemýšlení nad tím, jestli jsou všichni vaši bývalí kolegové zrovna na společném obědě. Jak píše Motherly, je běžné, že se v tomto přechodném období cítíte osaměle. Pro některé je však přizpůsobení se mateřské dovolené ještě osamělejší a těžší, než si dokázaly představit.
Podle průzkumu, který pro britské BBC Radio 5 live provedla společnost ComRes, se 47 % žen na mateřské dovolené cítilo osaměle. Studie byla provedena mezi více než 1 000 ženami.
V průzkumu se rovněž zjistilo, že osamělost pociťovala téměř polovina respondentek, 27 % z nich také uvedlo, že si mateřskou dovolenou neužily tak, jak si myslely. Jak nepříjemná byla pro některé mateřská dovolená? Dvěma z pěti žen se stýskalo po práci a docházení do zaměstnání a jedna z pěti si přála, aby se do práce mohla vrátit dříve.
Podobný výzkum, studie od Co-op a britského Červeného kříže, ukazuje, že neuvěřitelných 82 % maminek mladších 30 let se někdy cítí osaměle. Více než čtyři z deseti (43 %) matek navíc odpověděly, že osamělé jsou často nebo vždy. 80 % maminek pod 30 let také uvedlo, že potkává své přátelé mnohem méně, od té doby, co se jim narodilo první dítě.
Víme tedy, že ne všechny maminky si mateřskou dovolenou užívají, ale proč je to někdy tak těžké?
Výše zmíněný průzkum společnosti ComRes uvádí, že více než 80 % maminek mladších 30 let se dle svých výpovědí po narození dítěte méně často setkávají se svými přáteli. Je logické, že se někdo cítí osamělý, když najednou nemá práci, do které by mohl chodit, s kamarády se už tolik nestýká a je celý den sám doma se svým miminkem.
Autorka článku pro magazín Emma’s Diary také zmiňuje, že další potíží, se kterou mohou novopečené matky bojovat, je pocit ztráty identity. Po narození dítěte můžete mít pocit, že už nevíte, kdo jste, že jste se ztratily ve víru ubrousků, plenek a bezesných nocí. A možná si myslíte, že je to váš úděl, že se to musí stát, když se stanete matkou, že nějak nemůžete být matkou svého dítěte a zároveň člověkem, kterým jste byla předtím
Emma Barnett, moderátorka již zmiňovaného BBC Radia 5, říká: „Ironií je, že vlastně nikdy nejste sami – protože máte tenhle uzlíček, do kterého se zamilováváte, téměř nepřetržitě u sebe. Ale po tak dlouhou část mateřské dovolené, dobré čtyři nebo pět měsíců, spolu nedokážou komunikovat jinak než občasným úsměvem a velkým pláčem.“
A doplňuje svůj příběh: „Vzpomínám si, jak jsem velmi brzy měla syna v závěsu. Nebylo to snadné, protože už byl dost těžký a já měla stále nepříjemnou bolest z jizvy po císařském řezu. Hopsala jsem s ním po celém domě a snažila se, aby neplakal. Nebyl hladový, špinavý ani unavený. Jen jsem ho nemohla zastavit nebo utišit. Trvalo to snad celé hodiny a já byla sama – až na můj „playlist pro přežití na mateřské dovolené“. Cítila jsem se bezmocná, frustrovaná a na dně, píše Barnett.
A co s tím?
Podle Angely Anagnost-Repke, která své zkušenosti popsala pro deník Motherly, to tak ale nebude navždy. Zpočátku osamělá a zdrcená Angela si nebyla jistá, jak překonat pocity zoufalství. „Po několika měsících, kdy jsem zůstala doma se svými dvěma malými dětmi, se do mě pomalu začal vkrádat smutek. Můj život mi začal připadat jako by se zasekl v nějaké smyčce. Probouzela jsem se, vykonávala jednu všední povinnost za druhou a hrála si s dětmi,“ napsala o svých osobních zkušenostech.
Sdílení, činnorodost a přiznání si vlastních pocitů
Když však později sdílela, jak se cítí, se svým manželem, spadla jí z ramen velká tíha. Brzy se jí s jeho podporou podařilo znovu najít samu sebe. „Začala jsem studovat, také psát příběhy a trénovala jsem na půlmaraton. Osamělost se pomalu vytrácela a znovu se do mě vracela činorodost. Stala jsem se šťastnější matkou,“ popsala pro Motherly.
Návrat do práce na částečný úvazek je to, co pomohlo v celé nelehké situaci Barnett. Ostatním také vzkazuje: „Neměli byste si vyčítat, že mateřská dovolená je pro vás těžká, že si neužíváte každou vteřinu s dítětem, že je to v pravém slova smyslu otravné, že vám chybí čas strávený o samotě s partnerem a se sebou samou a že vám to občas připadá… zkrátka nudné. Negativní pocity nejsou osobní vůči vašemu dítěti. Je v pořádku přiznat si, že se mi stýská po mém předchozím životě, neznamená to, že nemilujeme své dítě.“
Nebojte se sami sobě přiznat své emoce. Jde o to, že i když můžete své dítě milovat celým srdcem – stále můžete mít hrozný pocit izolace. Stále můžete milovat čas strávený se svým dítětem, ale můžete být zdrceni každodenní monotónností péče, nekonečným krmením a přebalováním a ochromující spánkovou deprivací. Stále můžete mít pocit, že mateřství je to nejlepší, co vás kdy potkalo, a zároveň toužit po smysluplné konverzaci s dospělými. Můžete se cítit požehnaně, že máte dítě, a přitom se vám může stýskat po životě, který jste měli předtím; stýská se vám po kolegyních v práci a cítíte smutek nad přáteli, kteří vám už nevolají. A někdy můžete cítit nelibost, když váš partner každé ráno „utíká“ do práce, zatímco vy se cítíte uvězněni v nekonečném koleběhu s novorozencem a vlastní kariérou ponechanou v nejistotě, píše Emma’s Diary.
Seznamte se s ostatními maminkami
Maminka potřebuje kamarádky. Všichni je potřebují. Někdy je navázání přátelství s jinými maminkami těžší, než se zdá. Skvělým způsobem, jak získat nové přátele, je prostě navázat konverzaci v místním parku, na hodině jógy nebo dokonce online v místní skupině maminek na sociálních sítích. Nestyďte se! Jsou tu tisíce dalších maminek, které prožívají to samé co vy.
Mellisa Skolnick pro Motherly také popisuje, jak důležité (a nelehké) je navazování nových přátelství s dalšími matkami: „Člověk stále hledá. Někde tam venku je. Stejně jako ta jediná opravdová kamarádka, kterou jste měli kdysi na střední škole. Stejně jako jednorožec jedoucí na duze. Ten nepolapitelný čtyřlístek. Když políbíš dost žab, budeš odměněn. A když se to stane, je to jako ohňostroj. Čas se zastaví a na pozadí vašeho života začne hrát znělka.“
Udělejte si čas na sebe a choďte ven
Může se to zdát nemožné, když jste uprostřed novorozeneckého chaosu, ale je důležité udělat si čas na sebe a také na to, abyste opravdu byla sama sebou. Udržování koníčků po celou dobu mateřské dovolené nebo pravidelné setkávání se starými přáteli vám může pomoci udržet kontakt s vaším starým já, a také vám pomůže přijmout novou roli maminky, doporučuje Emma’s Diary. A též připomíná nezapomínat chodit ven, kdykoli je to možné, i kdyby to měla být jen půlhodinka na zahradě.
Psycholožka Dr. Christina Hibbertová pro Motherly uvádí, že by tento čas o samotě měl sloužit k odreagování, relaxaci, odpočinku maminky a načerpání nové energie (nikoli k dokončení seznamu úkolů). Novorozenci vyžadují spoustu času a energie a je snadné se přemoci a být přetížený, takže je důležité věnovat se také sobě.
Videochaty
Další z doporučení, které nabízí Emma’s Diary je naplánování videochatů. To může být opravdu užitečný způsob, jak zůstat v kontaktu, když vás od sebe dělí kilometry. Je to také skvělý způsob, jak se miminko lépe seznámí s babičkou nebo vaším nejlepším kamarádem – i když bydlí jen kousek od vás!
Přijměte pomoc
Pokud vám někdo, komu důvěřujete, nabídne pomoc s péčí o dítě, řekněte ano! Získáte tolik potřebný čas pro sebe a oni se budou moci kochat vaším malým krásným miminkem. Všichni jsou šťastní, píše Emma’s Diary.
Naplánujte si čas ve dvou
A povídejte si! Emma’s Diary doporučuje: buďte ke svému partnerovi upřímní v tom, jak se cítíte, aby vás mohl podpořit, kde je to potřeba, a také abyste předešli hromadění nepříjemných pocitů. I kdybyste zvládli jen film a jídlo s sebou – udělejte to!
Zatímco mezi Davidem a Victorií Beckhamovými to jde hladce, zdá se, že Victoria má problémy s jejich synem Brooklynem. Podnikatelka a bývalá Spice Girl je zjevně nespokojená s profesionálním směre, kterým se Brooklyn , jak se zdá, ubírá, přičemž Victoria zůstává „frustrovaná a naštvaná“, napsal server MARCA.
Podle magazínu Heat World unikly informace týkající se situace mezi matkou a synem, uvedl zdroj blízký rodině. Zdá se, že tento problém souvisí s medializovaným propuštěním Brooklyna ze značky Superdry, kde sloužil jako model pouze osm měsíců v obchodu v hodnotě jednoho milionu dolarů.
Zdroj z Heat World tvrdí, že Brooklyn vynechal několik natáčení a uvedl, že „nezapadaly do jeho plánu“. Podle zdroje britského magazínu má Brooklyn pocit, že ho jeho matka „tlačila“, aby tuto práci vzal.
„Victoria je opravdu naštvaná a frustrovaná Brooklynem,“ řekl zdroj. „Tahala hodně za nitky, aby získala tuto smlouvu se Superdry. Mělo to pomoci vybudovat jeho profil a dát mu určitou důvěryhodnost, aby si mohl začít budovat budoucnost.“
Nelson Peltz za Brooklynovými pohyby
Victoria prý není spokojená s tím, jak to poškozuje „značku Beckham“, a podle zdroje pár považuje za „obrovské zklamání“, když vidí, jak jejich syn „promarňuje tyto příležitosti“.
Navíc se pár cítí nedoceněný vzhledem k tomu, že Brooklyn údajně spíše naslouchá radám svého tchána Nelsona Peltze, kvůli kterému se Victoria a David cítí nedoceněni.
Foto: Brooklyn/Instagram
„On a Nicola si myslí, že vědí nejlépe, co je pro ně dobré a mají ambice spolupracovat se špičkovými značkami, jako je Gucci,“ pokračoval zdroj.
„Samozřejmě, Victoria se teď cítí provinile, že se snaží především pomoci, a snaží se udělat krok zpět, ale pro ni a Davida je to opravdu těžké dívat se na syna, který naslouchá jinde a rodinu tak hodil tzv. přes palubu.“
Všichni děláme chyby. Výzkumy ale ukazují, že existuje správný způsob, jak se s nimi vypořádat. S bolestnou jasností si pamatujeme některé z nejsmutnějších chyb, které jsme kdy udělaly. Byla to školní soutěž šesté třídy nebo zkušenost, kdy jsme nechali rozsvícená světla auta a ráno se nedostali do zaměstnání, protože nešlo nastartovat.
Všichni jsme to zažili. Frustrace s ťukáním na čelo, které přichází s neúspěchem. Sebedestrukce za to, že jsme se očividně mýlili. A aby toho nebylo málo, tyto chyby mají tendenci stát se středobodem našeho vědomí. Psychologové to nazývají negativita: Naše mysl je naladěna na to, aby se soustředila na věci, které jsme udělali špatně a ne na to, co jsme udělali dobře. Z evoluční perspektivy to dává smysl. Pro naše lovecké a zemědělské předky bylo chybování velmi často otázkou života nebo smrti.
I když novodobé chyby neznamenají, že skončíme tak, že nás zničí šavlozubý tygr, můžeme stále reagovat stejným nutkáním uprchnout. Ale tato reakce nás nechává nedostatečně připravené napravit druhy chyb, kterých se v dnešní době dopouštíme a které obvykle vyžadují logické a metodické řešení problémů.
Mýlit se je lidské, a přesto se „stále bojíme přiznat, že jsme se mýlili. Připadá nám to jako obžaloba naší vlastní hodnoty,“ říká Kristian Neff, PhDr., docent lidského rozvoje a kultury. To je nešťastné, protože podle nedávného výzkumu je uznání vlastních přehmatů zásadní pro zotavení se z nih.
Když uděláme chybu, většina z nás se zařadí do jednoho ze dvou táborů: ti, kteří mají zafixované myšlení a myslí si: Doprdele, v tomhle nikdy nebudu dobrá. Pak se pokuste chybu úplně vymazat a nemyslet na ni. A pak jsou tady ti, kteří mají růstové myšlení a pohlížejí na chybu jako na „probuzení“. Identifikují, co se pokazilo, a podle toho se přizpůsobí. Pro „budíček“ je snazší postavit se na nohy, říká psycholožka Jana Moučková.
MUDr. Jana Moučková vedla malou studii, ve které zaznamenávala nervovou aktivitu účastníků, kteří dokončili jednoduchý úkol. Ten vyžadoval, aby identifikovali písmeno uprostřed různých sekvencí. Po experimentu vědci hodnotili, zda mají účastníci fixní nebo růstové myšlení. Skupina pro růstové myšlení udělala chyby, ale rychle se vzpamatovala. Vykazovali zvýšenou mozkovou aktivitu na EEG, což naznačuje, že se soustředili na své chyby, a v důsledku toho bylo méně pravděpodobné, že udělají následnou chybu znovu. Skupina s pevným smýšlením nevykazovala zvýšenou nervovou odezvu a bylo pravděpodobnější, že v další sekvenci zvolí špatné písmeno. „Věnováním pozornosti chybám investujeme více času a úsilí do jejich nápravy,“ říká Moučková. „Výsledkem je, že uděláte jednu chybu, která ve finále bude pracovat pro vás.“