Úterý, 16 dubna, 2024

milující laskavost

Rady | tipy | zajímavostiTOP 10Všezdraví

Dopad nezvládnuté sebekritiky je past aneb Syndrom „protivného papouška“

Slyšeli jste někdy v hlavě ten hlásek, který vám říká, že nejste dost dobří? Že nevíte, co děláte, zatímco všichni ostatní to mají naprosto vyřešené? A že neděláte dost a nedosáhli jste cíle. Vlastně celkově jste dosáhli svých cílů opravdu jen málo. Prozradím vám malé tajemství… Taky jsem to slyšela. Mnohokrát. A nejsem jediná, píše Meredit na serveru Food At Heart.

Většina z nás je mnohem drsnější sama k sobě než k lidem okolo. V tom malém vnitřním dialogu, který se nám neustále honí hlavou, dokážeme být tak nelítostní a zatraceně tvrdí. Pravdou je, že kdybychom stejným způsobem mluvili s ostatními lidmi, no, nejsem si jistá, kolik bychom vlastně měli přátel.

Asi jste už slyšeli větu, že nemůžeme skutečně milovat druhé, dokud nemilujeme sami sebe. To je víc než jen omšelý sentiment.

Sebeláska, laskavost k sobě, soucit se sebou, ať už tomu říkáte jakkoli, je opravdu důležitou součástí naší pohody. A bez ní může být opravdu obtížné vybudovat opravdové, zranitelné a smysluplné spojení se sebou samým i s ostatními.

Nedostatek laskavosti k sobě samému může být také všudypřítomnou a nerozpoznanou příčinou stresu (už jsem psala o tom, jak nezdravý stres může v našich životech působit). Je to jeden z prvků, který živí pocit perfekcionismu, který velmi ztěžuje život podle jakýchkoli nedosažitelných standardů, které jste si stanovili.

Nechápejte mě špatně, není nic špatného na tom, když se chcete posouvat dál nebo usilovat o odbornost, ale pokud jste v pasti kokainu sebekritiky, cokoli, o co usilujete, nikdy není dost. Vždycky potřebujete víc, abyste dosáhli stejného opojení, a to je zákon klesající návratnosti.

Co je laskavost k sobě samému

Moc se mi líbí definice laskavosti k sobě samému od doktorky Kristen Neffové, odbornice na soucit se sebou samým:

Neffová, která se zabývá soucitem se sebou samým, říká, že když trpíme, selháváme nebo se cítíme nedostatečně, musíme být k sobě vřelí a chápaví, místo abychom svou bolest ignorovali nebo se bičovali sebekritikou.

Ve skutečnosti to rozšiřuje i na širší definici soucitu se sebou samým, která zahrnuje uvědomění si, že pocit utrpení a osobní nedostatečnosti je do značné míry součástí lidského bytí. Je to něco, co nás spojuje s ostatními lidmi, a ne od nich izoluje.

V definici doktorky Neffové je pak ještě třetí prvek, kterým je uvědomění si sebekritických myšlenek. I když je důležité negativní myšlenky připustit a uznat, nikoli potlačit, není užitečné se v nich a v příbězích, které si vyprávíme, utápět.

To je také podstatná součást každé praxe všímavosti a meditace, a proto je pěstování všímavosti klíčovým způsobem, jak rozvíjet laskavost k sobě samému. A k tomu se ještě za chvíli vrátím…

A proč je vůbec laskavost k sobě důležitá?

Ve své podstatě nám větší laskavost k sobě a soucit se sebou samým pomáhá být propojenějšími a šťastnějšími lidskými bytostmi. Je však také důležitou součástí uzdravování, a to jak fyzického, tak emocionálního.

Například jsem bývala neuvěřitelně frustrovaná ze svého těla, když se zdálo, že nefunguje správně. Nicméně díky práci na způsobu, jakým jsem se na to dívala a jak jsem o tom se sebou mluvila, jsem získala mnohem větší nadhled a občas i úroveň přijetí.

Moje vlastní cesta k větší laskavosti k sobě samé

Z vlastní zkušenosti znám dopad nezvládnuté sebekritiky. Je to něco, v čem jsem se v raném věku docela zdokonalila, a je to past, do které se chytám i teď, když si nedávám pozor.

Vždycky jsem byl aněco jako člověk, který dosahuje vysokých úspěchů (ano, takže jsem chtěla dokonce vyniknout v negativní sebekritice!). Ve škole se mi dařilo, hrála jsem na klavír v soutěžích a byla jsem v nejlepším netballovém týmu. A jistě, rodiče chtěli, abych si vedla dobře, ale upřímně řečeno, většina tlaku na „úspěch“ vycházela ode mě.

Nakonec jsem studovala práva na univerzitě, protože jsem měla dobré známky a protože jsem nevěděla, co chci dělat, zdálo se mi to jako dobrá volba.

Pak jsem se dostala do světa práce, i když ne jako právnička, protože jsem si alespoň uvědomila, že to není moje poslání a po třech letech studia jsem odešla a přestěhovala se do Britínie. V každém zaměstnání, kde jsem pracovala, jsem si vždy vzala spoustu úkolů navíc, pracovala jsem o víkendech a v noci a postupně jsem stoupala po žebříčku na různých pozicích v různých odvětvích. Získala jsem spoustu užitečných dovedností a vlastně mě bavily téměř všechny mé práce, kromě jednoho trochu katastrofálního vedlejšího kroku, když jsem ve svých dvaceti letech pracovala v hudebním průmyslu.

A takové chování je samozřejmě v podnikání odměňováno. Pokud nepracujete pro opravdu osvíceného zaměstnavatele, je docela snadné si pořádně poplést, co je vlastně důležité a co vás motivuje na hlubší úrovni.

S každým krokem jsem doufala, že právě tenhle mi přinese sebepotvrzení a smysl, ve který jsem doufala. Myslel jsem si, že to přijde s rostoucím platem a služebním postupem. Bohužel tento smysl přichází pouze zevnitř a já jsem pracovala tak usilovně, že jsem neměla čas naslouchat. (Malá poznámka: možná také tvrdě pracujete, protože jste našli něco smysluplného; jenže to nebyl můj případ!)

Co mě tedy nakonec přimělo uvědomit si, že něco není v pořádku?

No, stejně jako u většiny věcí v mém životě to bylo to, co mi říkalo moje tělo, protože v té době jsem nebyla tak naladěná na svůj vnitřní hlas. Měla jsem obrovské zažívací potíže (k nimž se přidala ještě nediagnostikovaná fibromyalgie, jak si teď uvědomuji), které mě na několik měsíců položily na lopatky. Lehkou ironií bylo, že navenek se mi v práci i v životě dařilo opravdu dobře a kromě manžela a rodiny nikdo jiný nevěděl, jakým bojem procházím.

Po mnoha a mnoha měsících zkoumání, v čem je problém, jsem měla to štěstí, že mi byl umožněn přístup ke kognitivně-behaviorální terapii (KBT). Tehdy jsem se dozvěděla o rozpoznávání toho, co můj terapeut nazval protivným papouškem.

Je to hlas, který se vám honí hlavou, když si spokojeně podupáváte ve svém dni a přerušuje vás slovy jako např:

„Páni, dneska vypadáš nějak tlustě“.

nebo,

„Jsi takový idiot, že jsi poslal celé firmě ten e-mail s pravopisnou chybou“.

nebo, jeden z mých nejoblíbenějších,

„Jak to, že nezachraňuji svět a netvořím život plný smyslu, když všichni ti lidé, které obdivuji, to už dělají? Jak to, že jsem si ještě neudělala pořádek ve svých věcech? Jsem tak hrozná.“

Jakmile jsem si tento hlas začala mnohem více uvědomovat, byl to výchozí bod k tomu, abych na něj reagovala laskavěji a nenechávala negativní tlachání nekontrolovaně běžet dál.

Někdy si řeknu „no, to mi moc nepomáhá“ a jindy „to je zajímavé, zajímalo by mě, kde se ta myšlenka vzala“. Pomalu, pomalinku se mi daří alespoň v některých chvílích obracet myšlení, které mě udržovalo ve stavu, kdy jsem se cítila nedostatečně.

Také mi to velmi pomohlo lépe zvládat dlouhodobé zdravotní potíže, které mě i teď občas položí na lopatky. Nemůžu říct, že bych díky tomu byla nahoru dolů šťastná, když se mi rozjede IBS nebo fibromyalgie, ale umožňuje mi to myslet na své tělo mnohem vlídněji, když je v tomto neklidném stavu.

Několik tipů, jak rozvíjet laskavost k sobě samé

Pozor! Laskavost k sobě samé není něco, co se objeví přes noc. Chce to čas a cvik. Ale rozhodně to stojí za námahu!

1. Dotek všímavosti

Jednou z prvních fází je rozpoznat, podobně jako u protivného papouška, kdy se vám vynořují sebekritické myšlenky. A právě zde přichází na řadu dotek všímavosti. Rozvíjení většího smyslu pro všímavost vám pomůže být mnohem více spojeni se svým myšlením a cítěním. Ale jde také o víc!

Používání meditací založených na všímavosti může skutečně pomoci zvýšit úroveň vašeho soucitu se sebou samým (a pokud byste chtěli prozkoumat některé z těchto studií, odkázala bych vás opět na výzkumy doktorky Kristen Neffové). Konkrétně existuje krásná meditace, které se říká meditace milující laskavosti nebo meditace Metta, která je přímo spojena se soucitem se sebou samým. Jedná se o starobylou buddhistickou meditaci, která je součástí i moderních neduchovních programů všímavosti a která spočívá v opakování láskyplné věty. Je to jedna z těch, ke kterým se často obracím, když se cítím zranitelný.

Pokud byste si tuto meditaci chtěli vyzkoušet samy, níže uvádím odkaz na její verzi od Tary Brachové. Možná budete překvapené některými emocemi, které se v ní objeví…

Další články z rubriky:

2. Opakování soucitných frází (a jejich opakování stále dokola)

Opakování něčeho, ať už negativního nebo pozitivního, se nám zarývá do mozku. Dobrou zprávou však je, že v dnešní době víme o neuroplasticitě, takže pokud se jedná o něco negativního, co jste si zabudovali, není to zafixováno navždy. Opět neříkám, že je snadné tento typ řečí změnit, ale s praxí to možné je.

Jakmile začnete vědomě registrovat negativní samomluvu, další fází je začít některé zhoubnější myšlenky přerámovat frázemi, které vám vyhovují. Mezi ně může patřit např:

  • „Udělala jsem velkou chybu, jsem tak neúspěšná“ na „Dělat chyby je lidské a je v pořádku občas něco pokazit“.
  • „Jsem tak hloupá“ na „Musím se ještě učit a mohu se učit“ na dokonce „Jsem inteligentní, schopný člověk“.
  • „Nikdo by mě nemohl mít rád“ na „Jsem milující člověk a mám v sobě spoustu věcí, na kterých by někomu mohlo záležet“.
  • A samozřejmě jedna z nejzásadnějších frází, kterou si opakujte: „Jsem dostatečná“.

Možná se vám to bude zdát ze začátku trochu hloupé, ale slibuji, že vám to nakonec bude připadat normálnější.

Možná si dokonce budete chtít napsat 5 nejčastějších negativních frází o sobě a proměnit je v pozitivní fráze, které budete používat, když si všimnete, že se ve vašich myšlenkách objevují.

3. Wabi-sabi: dokonalá nedokonalost

Jedním z dalších přístupů, které mi pomohly být k sobě soucitnější, je přijetí japonského konceptu wabi-sabi.

Ten zahrnuje uznání pomíjivosti života i potěšení z nedokonalosti. V některých uměleckých dílech vytvořených podle tohoto principu se dokonce objevují záměrné „nedokonalosti“, které dílu dodávají na kráse. Součástí wabi-sabi je také uznání, že věci se mění a pocity pomíjejí, takže opět není užitečné nechat se chytit do negativních příběhů, protože naše pocity a nálady se neustále mění.

Myšlenka wabi-sabi mi také připomíná skvělého ortodontistu, ke kterému jsem chodila jako teenager. Byl proti vytváření úst s dokonale rovnými bílými zuby, takže velmi vybočoval z trendu estetické stomatologie!

Jako nadšený fotograf mi ukazoval fotografie, které vytvořil, usmívající se tváře s dokonale sladěnou levou a pravou stranou. A tyto takzvané dokonalé tváře vypadaly poněkud divně! Opravdu chtěl jasně ukázat, že osobnost s mírně křivým zubem (což jsem měla a mám) nebo s křivým úsměvem je ve skutečnosti mnohem krásnější.

Rozhodně předběhl svou dobu a je to něco, co si stále připomínám, když se přistihnu, jak se kriticky dívám do zrcadla. Místo toho, abych své zuby vnímala jako nedokonalé, vidím, že vytvářejí úsměv, který je pro mě jedinečný.

Můj závěr z toho všeho je, že na to nejste samy, když přijde na přísné sebehodnocení. A i když je důležité rozpoznat negativní emoce a neutíkat před nimi, mluvit k sobě jemněji a s láskou je důležitou součástí laskavosti k sobě samé.

A že díky větší laskavosti k sobě můžeme vybudovat silnější a propojenější vztah k sobě samým, a tedy i k ostatním. Což znamená, že když je život dobrý, můžeme se z něj více radovat a ve chvílích, kdy jde do tuhého, je díky tomu vše o něco snesitelnější.