Fejeton: Éra městských hlídacích babiček

Foto: Mikhail Nilov/Pexells

Když vnoučata povyrostou z hlídací babičky se stane taxislužba. Babička přesedlá z Favoritu do Toyoty Yarys a nastává okamžik, kdy rodina povyšuje svého nejstaršího člena rodiny na hlavního šéfa malého dětského gangu. Otázkou je, zda se všichni mohou spolehnout na orientační smysl řidičky v poněkud pokročilém věku a je tedy na pováženou, zda je nutné přidávat už tak složité situaci, ještě větší kalibr. Rozhodnutí zní ano! Je to potřeba. A tak se koupí navigace, aby rodina babičku ještě více poloautomatizovala.

Mít staré auto, staré kosti, dvě vnoučata v pubertě a chytrý mobil bylo už tak dostačující na můj věk. Ale dostat nové auto, seznam kroužků a k tomu všemu ženskou zavřenou do malé krabičky, která vás neustále sekýruje za to, že jedete ve špatném pruhu, je opravdu vražedná kombinace! Rozvážet jedenáctiletou vnučku a třináctiletého vnuka do basketu, gymnastiky, na angličtinu a nebo dokonce mimo město na zápasy či narozeninové párty, ještě teď se mi svírá žaludek z té představy.

Nikdy jsem nebloudila. Tedy za mlada. Pěšky nebo metrem, ale co nám přibylo aut a cestách, křižovatek a pruhů, jsem z toho malinko vedle, ale jsem stále aktivní řidičkou a to je podstatné. Přesto jsem z toho ruchu nesvá, i když jedu jen na nákupy. Tolik sjezdů, odboček a semaforů jsem míjela na úseku 50 kilometrů a dnes to mám vše zvládnout mezi dvěma vesnicemi a zbytkem města.

První mobil jsem dostala k vánocům, když mi bylo už krásných sedmdesát! Dali mi ho hlavně proto, že kromě jiných vychytávek má i GPS vyhledávání, to kdybych se ztratila, a SOS službu pro seniory, to kdyby se mi udělalo nevolno. Ovšem letos se hecli s něčím ještě lepším. Rodina se totiž rozhodla, že budu vnoučata vozit „novým automobilem“ do kroužků po Brně, A abych nezabloudila, pořídili mi k chytrému telefonu, chytrou rádkyni v krabičce! Navigaci.

A musím přiznat, že na první problém s orientací jsem si vlastně zadělala sama. Při odbočování z dálnice k Jihlavě mě směrovka zavedla na silničku, která končila v polích na novém kruhovém objezdu se čtyřmi neoznačenými výjezdy! Když jsem asi po třech kolech odhadla potřebný směr, dojela jsem sice také do Jihlavy, ale oklikou přes okraj města. Takže začátek soutěže v moderní gymnastice naše slečna prošvihla.

„Babča je totální mimoň, bloudili jsme a bloudili,“ fňukala vnučka a dcera jen zdvihla obočí. Pak rozhodla. Bude navigace. Od té doby jezdím bezpečně a hlavně včas! Vlídný hlas mi hlásí: „Držte se vlevo, držte se vpravo. Po sto metrech odbočíte doleva. Po této silnici pokračujte dvě stě metrů a na kruhovém objezdu vyjeďte třetím výjezdem!“ I červené světýlko mi zabliká, když o fous překročím povolenou rychlost. Paráda!

Vědomí, že moderní technika ohlídá i nespolehlivou babku, rodinu uklidnilo. Znovu mohu zaskočit v roli taxikáře a vyvézt obě vnoučata. Takže vyrazíme na výlet!

Rána v dceřině domácnosti prostě miluju, zvlášť před odjezdem na víkend. Binec v celém bytě, na hromadě uprostřed haly dřepí Bára a piluje si nalomený modrý nehet. Její matka s klidem překračuje pohozené krámy a vlídně osloví svého syna. „Už budeš redy, Ondráši?“ „Moment, nestíhám, mám hrozně zakudlané vlasy, kde je žehlička?“

Do výchovy se už pár let nepletu. Děti nejsou siroty, ale někdy mi to prostě nedá a trufnu si aspoň otázku. „A to si budete sami vařit?“ „Neměj péči, babi, máma nám nadělala biobagety a naložila maso na grilovačku!“

Konečně jedeme. Moje nová Toyota není moc prostorná. Turistické vybavení dvou puberťáků připomíná výpravu do Antarktidy. Pár kilometrů v klidu po dálnici. Dětem bzučí v uších trhavý rytmus rapu, ale už kousek za městem Bára sňala sluchátka a zaposlouchala se do pokynů navigace, která nás vede směr Třebíč. Silnice první, druhé, třetí třídy a konečně svažující se polní cesta a les na dosah. „Pokračujte ještě dalších sto metrů po této silnici!“

Oko navigace zřejmě nevnímá tankodrom pod mými koly. „Držte se vpravo, jeďte ještě dalších sto metrů, držte se vpravo!“ Táhlý svah za mírnou zatáčkou zdobí značka slepé ulice. „Tudy?“ „Jo, přesně tudy jsme loni jeli, tady už to poznávám!“ Autíčko neochotně poskakuje. „Nyní odbočte vpravo, odbočte vpravo!“ Udiveně jsem zvedla obočí. „Jak to? Je tam zákaz vjezdu!“ „To neřeš, babi, jeď, i navigace to hlásí!“ Přibrzďuji. „Tak jedem, babi?“ Teď už ječí dvojhlasně. „Přece tu neskejsnem jako ňáký paka!“ Rezignuji.
Ostrá, nepřehledná zatáčka, téměř do protisměru. Jen díky tomu, že jsem ji projela téměř nulovou rychlostí, sjela moje Toyotka do mělké vody jezera po práh kapoty. A z navigace se vzápětí ozvala vlídná informace. „Držte se rovně a po deseti metrech dojedete do cíle!“

Autor: Kája Fojtů