Články | FejetonyRady | tipy | zajímavostiVše

Z deníku blondýny: Podpatky v zimě? Zásadně!

Za časů tak dávných, kdy ještě bývaly zimy i v městech, byla na ulicích větší prča. A kdybyste byli takoví smolaři, jako jsem já, neměli byste o zábavu nouzi.

Mám podezření, že mě Bůh záměrně udělal blondýnou, aby mé směšnosti přidal ještě větší korunu. Jenže “my” blondýny, které se umíme zasmát samy sobě si z toho neděláme křeč. Pamatuji doby, kdy zima v Ostravě měla dvě fáze. Mráz bez sněhu a sníh bez mrazu. To mezi tím se nazývalo břečka a zmrzlá břečka. V podvečer se na ulice sesypaly bílé sněhové vločky a za okny to vypadalo jako v pohádce. Celé město pokryla nádherně třpytivá peřina. Taková romantika, …..ach. 

Noc utekla rychle. Večerní štěstí vystřídala ranní nechuť vystrčit psa z domu natož vyhodit sami sebe. Povolený sníh se smísil s černým ostravským prachem a všude se vytvořila “břečka”. Což byl pekelec. Při chůzi vás bolely svaly, kyčle a měli jste křeče v tříslech. A když jste při chůzi nekoukali přímo pod nohy, ale mávali jste hystericky na řidiče právě odjíždějícího autobusu, což nebylo ze zdvořilosti, často jste skončili v ledové louži, která se maskovala pod zákeřnou sněhobřečkou. V tu ránu se boty plné zmrzlé tresti staly vaši pastí. To vám byla ledárna! A co teď? Zpátky domů, anebo do práce a nohy strčit do kbelíku s horkou vodou?

My, co jsme byly chytřejší a znalé, nosily jsme kozačky až po kolena a nejlépe na pořádném podpatku. Šťastlivci sedící ve vyhřátém autobusu se tak měli na co koukat. Chodily jsme jako kvočny. No a? Koho to štve? Ale neměly jsme mokro v botách! Ale jak na sfiňuchu, v podvečer, kdy jste se vraceli z práce, přituhlo. A to byla teprve pecka. Když lidé v dlouhých kabátech tančili breakedance přímo na ulici. Některým to šlo skvěle. Jiní byli jak prkna a padali strmě. Nejvíc ale bylo těch, co se za každou cenu snažili udržet na nohou co nejdéle. Taková malá Amerika. Jen nikdo nikomu za předvedený taneček nezatleskal.

Neměla jsem být to ráno zákeřná, neměla jsem být ráno zákeřná, proč jsem se smála tomu pánovi, co skončil na zádech.” říkala jsem si ten den, co mě dostihla má vlastní karma. 

Když jsem ten karmický den doběhla na zastávku, kde čekal “můj” autobus plný lidí, tehdy jak na potvoru neujel. Zázrak! Tož taky jsem se chtěla předvést. Ani nevím, jak jsem vstoupila na svou ledovou stage. Breakovala jsem nohama dopředu, dozadu a asi i od sebe. Pomáhala jsem si rukama i kabelkou, abych to vyrovnala. Myslím si, že to byl můj nejdelší sólo tanec, jaký jsem kdy do té doby předvedla. Nevím, jestli bylo vidět, že jsem v křeči. No, byla jsem. Už mi docházely síly a autobus pořád nechtěl odjet. I když v tu chvíli bych mu “klidně” s radostí zamávala a vůbec bych se nezlobila! Myslím, že už jsem měla křeče úplně všude. Nejen v obličeji. Když jsem se hecla a z posledních sil zabořila svůj pravý i levý podpatek do sněhu, který pokrývala ledová krusta mé taneční plochy. Musela jsem vypadat skvěle, protože se ze všech stran ozval neskutečný potlesk, který přehlušoval smích. “Pojďte slečno, pomůžu vám,” nabídl se jeden muž, který vyběhl z autobusu, aby mi podal pomocnou ruku a pomohl mi nastoupit. Upravila jsem si čepici, která mi spadla do očí. Z úst jsem vyplivla dlouhé chlupy svého umělého kožichu a s grácií jsem nastoupila se vztyčenou hlavou do své pravidelné linky. Od té doby vím, že v zimě na nohy zásadně podpatky!

Autor: Iveta Mauci

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *