Z deníku blondýny: Jak jsem zbantovala kluky s kšandami

No já. No já. Já jsem za to vlastně vůbec nemohla! Fakt jsem v tom úplně nevinně. Když si blondýna kupuje vůz, nekouká se pod kapotu, ale na kapotu, to je jasné. To auto se mi hodilo ke kostýmku i k pleti. Jeho perleťová jemně fialková barva si mně získala okamžitě. Přesně takovou barvu jsem nosila i na svých přírodních nehtech. Kdo mohl tušit, že to bude průser. Pro mě to byla bomba a musela jsem ho mít.

Sotva jsem zaplatila svůj zánovní vůz, naskočila jsem za volant, zabouchla za sebou dveře a rychle pryč. Můj Cíťa byl tak kouzelný. Byla jsem nadšená. Vše fungovalo na jedničku, jen ta kontrolka na palubovce nemusela svítit. A tak jsem se rozhodla, že to napravím a dám mu pořádně napapat. Rychle na benzinku, do plna a šup do nákupního centra. Úsměv mi zářil od ucha k uchu, nebylo co řešit.

Malá neteř měla narozeniny, a tak jsem ji chtěla potěšit něčím, co ještě nemá a rozhodla jsem se, že to nepodcením. Kupní smlouvu na auto jsem šoupla do kufru. Rozhlédla se okolo sebe, abych si pamatovala, kde jsem svého plecháčka bez převozní značky nechala a jupí na nákup.

Nebyla jsem tam zas tak dlouho. Asi hodinu a půl. Když jsem vyšla ven, před obchodním domem bylo zaparkované velké hasičské auto. Na parkovišti mezi auty pobíhalo asi osm hasičů, kteří tlačili vozy. Úžasný pohled pro blondýnu! Až mě přecházel zrak. “Asi mají nějakou předváděcí akci”, říkala jsem si. Krabici s dárkem jsem si šoupla pod rameno a cupitala si to ve svých jehlových lodičkách rovnou ke svému vozu. Vytáhla jsem dálkový ovládač, který udělal: “tu, tů, tek”, a všichni hasiči ztuhli. Vypadalo to, že hrají Štronzo. Byla jsem jediná, kdo se pohnul. Divné. Přece nebudu hrát s nimi, že jo. Na to nemám čas.

“To je váš vůz?????”, zeptal se jeden z vyděšených hasičů, který ke mně přiběhl a vytrhl mi klíče z ruky. Rychle vlezl do auta a rval z mého plecháčka všechny elektrické dráty. Čučela jsem jako bulva přes lupu na miniaturu. “Co to ten krásný chlap dělá?” Rozhlížela jsem se, odkud vyskočí chlapík z televize. “Aha, asi skrytá kamera, jasně hoši!” Hasič ale pokračoval ve svém rabování. Když šel po sedačkách na zadním sedadle, už mi nepřišel tak sexy. Když vylezl, řekl mi: “No, tak se na to podívejte! Tady to je!” “Co? Že já tam mám bombu?” přemýšlela jsem rychlostí blesku. „To se FÁááKT může stát jenom mně!“ Ale něco tam smrdělo. Tož byl tam jakýsi podivný smrad. Ale já to vážně nebyla. Můj parfém voněl hezky.

“V žádném případě nesmíte nastartovat! A nezapínejte ani rádio!” varoval mně ten krásný chlap s kšandami. “Proboha proč?” zírala jsem. A tak mně ten milý chlapík vzal za ruku. Teda spíše za loket a malinko mně popostrčil do boku. “Kdybyste měla značku, mladá paní, tak vás necháme vyvolat, abyste nám otevřela vůz. Místo toho jsme museli odtlačit asi jedenáct aut něž jste si nakoupila.Teče vám benzín!“ UPS!

“Paaaneé Bóžeeee!” V tu chvíli by se mi hodily přistávací plochy na bulvy. Nějaký trouba natankoval do vašeho vozu naftu místo benzínu a když měnil palivový filtr, špatně ho dotáhl! “Ntvl!” “Kdybyste nenatankovala do plna, tak byste na to nepřišla.” No, vždycky si říkám, že všechno zlé, je pro něco dobré. “Takže si zavolejte odtahovku a domů jděte pěšky!” ….“To jako vážně? V lodičkách za dva tisíce? Vždyť si zničím podpatky!“ A to jsem s nimi chtěla hrát Štronzo!

Autor: Iveta Mauci

5 1 hlasování
Article Rating
Subscribe
Upozornit na

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Budeme rády za vaše názory, prosím komentujte.x