Z deníku blondýny: Jak jsem řídila svůj první tank 

Ještě jsem nevylezla ze střední a už jsem se běžela registrovat do autoškoly. Parta na sídlišti řádila na svých vystailovaných dvaapůlách, ale já šla rovnou do auta! Končila mi sedmnáctka, a tak jsem čekala asi týden, než mi ho vydají. Dočkala jsem se! Hned první víkend jsem si půjčila okrovou Škodu 120 od souseda a jela jsem potrénovat svůj um. Já a mí dva kamarádi. Když jsme se vrátili z výletu a já šla vracet klíče, překvapil mně na schodech maskovaný mužíček a teskně prosil, ať ho odvezu zpátky na frontu. 

No tak ne. Dobře. Šlo o bráchu, který byl na opušťáku a potřeboval se dostat zpátky do kasáren. Nu což, odvezla bych ho, ale za hodinu jsem měla vracet klíče od vypůjčeného vozu a riskovat, že to neotočím, jsem nemohla.  “Fajn, ségra, tak mně zavez do Poruby ke kolegovi. On má opušťák, tak nám půjčí svoje auto a pak mu ho vrátíš!” “MNO, OK!”.  Naskákali jsme zpátky do vozu, přidal se ještě jeden kamarád a jelo se. Čekali jsme na parkovišti, než brácha přinese klíče. Když jsme uviděli, čím pojedeme, strnuli jsme ….. – šokem -! Maskáčový Trabant! 

“No ty kráááso! Co to jako je?” “Tank pro trpaslíky?” Nevěděli jsme, jestli máme dovoleno popadat se za břicha, ale brali jsme to vážně. “To je Mazlík”, vysvětlil nám, sedl za volant, já nakopla vůz eŠ 120 a maskáčovanému Mazlíkovi jsem nabídla přednost. Jenže nic, žádný zvuk: “trn,tr,drrrn, rintintííííín ííín,” ….nevyšel. “Kluci, pojďte mně roztlačit!” požádal je brácha. No, tak to jo. To je hezký začátek. Honili jsme Mazlíka po Porubě dobrých dvacet minut. Já jela za nimi s rozblikanými světly, jako záchranářský vůz, když tu proti nám jela policie. Já, jako neznalá jsem čula průšvih. Jeden z policistů vystrčil hlavu z okýnka a zeptal se: “Co je, mládeži? Nejede?” “Brácha ve vojenském vyskočil z minitanku a odpověděl: “Né, jen došel benzín!”, což samozřejmě nebyla pravda. “Jen to dotlačíme támhle na tu benzinku,” řekl a ukázal před sebe. Policisté s potutelným úsměvem gestem pravé ruky pokynuli na kšilt čepice a odjeli. “Uf,” řekla jsem si. V tom se narovnal jeden z kamarádů a řekl: “Ty, v…, tata měl Trabanta a vždycky před jízdou zapínal benzín!!!” “No mně po…!” A taky že jo. Trabík Mazlík naskočil a my se vydali na cestu domů.

Vrátili jsme Škodovku a já sedla za volant něčeho, co vypadalo jako angličák z poličky novodobého vojína Švejka. Když jsem zapadla do pohodlné měkké sedačky, překvapilo mě, kolik je tam prostoru. “Brácha a kde to má jako řadící páku???” “Pod volantem, ségra.” Sedl si vedle mě. V pěti vteřinách mi ukázal jak na to, položil si sedadlo na ležáka, že se potřebuje dospat a oznámil mi, že po cestě vyzvedneme ještě jednoho kamaráda. Udal směr a přikryl se blůzou. “Áááááá,” křičelo mé druhé já!

Vyrazili jsme. Po asi dvou kilometrech jsme najeli na most, po kterém v protisměru jela další policie. Když jsem koukla do zpětného zrcátka, viděla jsem, jak hodili myšku a jupí za námi. “Klíiid ségra, ti jedou k nějakému případu,” ubezpečil mně. Až na to, že se samozřejmě mýlil. Když nás předjeli a zastavili, brácha vyskočil z auta a hned jim podával techničák s vysvětlením, “já vím, pánové, já vím, barva že jo?” Policisté s úsměvem od ucha k uchu přitakali. A tak jim vysvětlil že v techničáku je to v pořádku, ale policisté při zápisu nevěděli, kterou barvu zvolit a maskáčová že není barva ale vzor, a tak zapsali zelená! “No, abych řekl pravdu, když jste jeli proti nám, hledali jsme, kde to má dělo!”, řekl jeden z nich. “Ha, ha, ha”… pomyslela jsem si a bořila se do sedačky studem. Vrátili nám techničák, popřáli šťastnou cestu a my jeli dál. Že se protijedoucí řidiči občas nevěnovali řízení asi nemusím sdělovat. To prostě nešlo se za Mazlíkem neotočit!

Vyzvedli jsme kamaráda, který byl k mému úžasu ještě o dobrých dvacet čísel vyšší než brácha. Ten má 174. “Neříkal, že vyzvedneme Drobečka?” přemýšlela jsem. “Čůs Drobku, tak jedem!” Drobek s úsměvem pozdravil, nic nekomentoval, tašku hodil dovnitř a chystal se nasednout. Sotva otevřel plastové dveře, okolo domu projížděl další policejní vůz, který přibrzdil! To už jsem šla do kolen. “Nazdar Drobku,” pozdravil jeden z nich, pochopila jsem, že jde o kámoše, “do zbraně, do zbraně?” “Myslel jsem, že na východní frontě je tě klid?” “Ha, ha.” Dodnes mám podezření, že ten sobotní večer jsme byli atrakcí celé Moravskoslezské policie, protože tohle nebylo normální! Když jsme dojeli na základnu, byla už naštěstí tma. Z Trabíka vyskočili dva habani jak hrom, zamávali a já věděla, že mně čeká stresující cesta zpátky. Poprvé sama v terénu, v autě bez řadící páky v barvě tanku bez děla… 

Autor: Iveta Mauci

0 0 hlasů
Article Rating
Subscribe
Upozornit na

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Budeme rády za vaše názory, prosím komentujte.x