mystika

Foto: Otto Friedrich Theodor von Möller/Tretyakov Gallery

Nikolaj Vasiljevič Gogol je jedním z řady ruských klasických spisovatelů, jejichž jméno je spojeno s mystikou, napsal server Newsinform. V knize „Večery na farmě u Dikanky“, v „Mirgorodu“ a v „Petrohradských pohádkách“ se nacházejí všechny druhy zlých duchů: ocasatí a rohatí čerti, krásné čarodějnice, čarodějové, kteří si pomoci čarovné mocí posílají knedlíky do úst. Myšlenek, ve svém „vesmíru“ se i nos může snadno oddělit od svého majitele a vydat se na procházku po městě. 

Gogol byl od dětství velmi náboženský a bolestivě ovlivnitelný, ale kořeny jakéhokoli „ďábelství“ je třeba hledat v ukrajinském folklóru, který velmi miloval a sbíral. Dělal si ve svých příbězích legraci z čerta, v životě se ho šíleně bál a bál se i smrti.

Babička Nikolaje Vasiljeviče, Taťána Semjonovna Lizogub, znala mnoho lidových písní a pohádek, z nichž některé chlapce uchvátily a zároveň vyděsily. Autor jedné z biografií spisovatele Henriho Troyata nazval tento Gogolův rys „mystickou náladou, predispozicí ke strachu“. Jednoho dne pětiletý Nikolaj zabil kočku. Spletl si ji se zlými duchy. Chlapec zůstal doma sám a vyděsil ho nastávající soumrak…

„Přitiskl jsem se k rohu pohovky a uprostřed naprostého ticha jsem poslouchal zvuk dlouhého kyvadla starých nástěnných hodin… Najednou slabé mňoukání kočky přerušilo klid, který mě tížil. Viděl jsem, jak se ke mně s mňoukáním opatrně plížila, – vzpomínal Gogol. – Nikdy nezapomenu, jak chodila, protahovala se a její měkké tlapky slabě klepaly drápy o prkna podlahy a její zelené oči jiskřily nevlídným světlem. Dostal jsem strach. Vylezl jsem na pohovku a opřel se o zeď. „Kočičko, kočičko,“ zamumlal jsem a chtěl jsem se povzbudit, seskočil jsem a popadl kočku, která se mi snadno dostala do rukou, běžel do zahrady, kde jsem ji hodil do rybníka a několikrát, když se pokusila vyplavat a dostat se na břeh, odstrčil jsem ji zpátky. Bál jsem se, třásl jsem se, ale zároveň jsem cítil určité zadostiučinění, možná pomstu za to, že mě vyděsila. Když se ale utopila a poslední kruhy na vodě utekly – nastolil naprostý klid a ticho – najednou mi bylo té „kočičky“ strašně líto. Cítil jsem výčitky svědomí. Zdálo se mi, že jsem utopil člověka … “

Smrt vždy kráčela vedle rodiny Vasilije Afanasjeviče a Marie Ivanovny Gogol-Janovské. Potomci se nelišili ve zdraví, mnozí zemřeli v dětství a i jejich otec zemřel brzy. Nicholas byl malé, křehké a nemocné dítě. Kromě babiččiných písniček a pohádek na chlapce silně zapůsobilo vyprávění jeho matky o posledním soudu. O tom, jaký osud čeká lidi pro ctnostný život a jaké utrpení čeká nekajícné hříšníky. Tento okamžik se stal výchozím bodem pro Gogola, pravoslavného křesťana, který začal těžký boj s hříchem, je prostě nemožné uvažovat o jeho dílech mimo náboženský kontext. Gogol celou svou duší toužil po Bohu, ale všude se zdálo, že má démona…

V knize „Starosvětští majitelé půdy“ Gogol píše, že v dětství často slyšel cizí hlasy, které ho volaly jménem: „Někdy za mnou najednou někdo jasně vyslovil mé jméno.“ To se většinou stávalo za jasného letního dne, kdy najednou nepřirozeně ztichlo – na zahradě se nepohnul jediný lístek a ztichly i kobylky.

„… přiznám se, že kdyby mě ta nejzuřivější a nejbouřlivější noc se všemi pekelnými živly zastihla samotného uprostřed neprostupného lesa, nebál bych se toho tolik jako tohoto hrozného ticha uprostřed bezmračného dne. Obvykle jsem pak vyběhl s největším strachem a bez dechu ze zahrady, a pak jsem se uklidnil, až když jsem narazil na člověka, jehož zrak vyhnal tuto strašnou srdeční spoušť.

Při práci na svých raných dílech si Gogol prohlédl pojednání o čarodějnictví a aktivně používal maloruský folklór, například Viy ve východoslovanské mytologii – démon s obrovskými víčky a řasami. V ukrajinštině je řasa „vіya“. Sám nedokáže zvednout víčka, pomocníci je zvednou vidlemi a démon pak zabíjí pohledem. V podobě, v jaké je v příběhu popsán, je však považován za Gogolovu postavu. Obecně je děj příběhu spíše náboženského charakteru. Podle Gogola je důležité nehledět na hřích, aby vám nevstoupil do duše. Zlí duchové Bruta neviděli, dokud se na ni sám nepodíval v rozporu se svým vnitřním hlasem, v důsledku čehož filozof zemřel minutu před spásným výkřikem kohouta.

Jestliže je na počátku Gogolova díla jeho čert folklórním prvkem s rohy a ocasem, za který se můžete chytit, tak postupem času nabývá strašnějších podob. Zde je to, co Gogol napsal v příběhu „Portrét“ obsaženém v petrohradské sbírce „Arabesky“:

„Podívej, můj synu, na strašlivou moc démona.“ Snaží se proniknout do všeho: do našich činů, do našich myšlenek a dokonce i do samotné umělcovy inspirace. Bezpočet bude obětí tohoto pekelného ducha, žijícího neviditelně, bez obrazu na zemi. To je ten černý duch, který do nás vtrhne i ve chvílích těch nejčistších a nejsvětějších myšlenek.

Samostatným tématem je obraz ženy v životě a díle Gogola. Je známo, že spisovatel měl rád některé dámy, například byl zamilovaný do Anny Mikhailovny Vielegorské, ale neměl žádné románky. Ve svých dopisech přátelům upřímně napsal, že nemá blízko k žádné ženě. V Gogolovi se setkáváme s různými typy ženských postav – od starostovy manželky Anny Andreevny ve Vládním inspektorovi až po Korobochku v Mrtvých duších. Ústředním typem je však čarodějnice  („Stačí se zkřížit a plivnout jí úplně na ocas, pak se nic nestane. To všechno už vím. Vždyť v Kyjevě jsou všechny ženy, které sedí na tržišti, čarodějnice“), a obraz čarodějnice je spojen s tématem sexu, u Gogola je to jistě hřích. Není náhoda, že spojení Afanasy Ivanoviče a Pulcherie Ivanovny v dojemném milostném příběhu vyprávěném v „Starosvětští majitelé půdy“ je bezdětné.

Lze-li raná díla spisovatele charakterizovat jako čistý romantismus, pak postupem času přechází od lyrického romantismu k realismu a jeho náboženské výpravy nabývají nejvážnějšího charakteru. Gogol snil o „nasměrování celé společnosti ke kráse“, k morálnímu znovuzrození, přičemž neměl žádné zvláštní nároky na sociální systém. „Mrtvé duše“ byly původně koncipovány ve třech částech analogicky s Danteho „Božskou komedií“: první kniha – Peklo, druhá – Očistec, třetí – Ráj. První část nelíčí jen různé excentrické statkáře, ale i míru morální degradace člověka. Jak víte, smělý plán nebyl předurčen k uskutečnění. Jedné noci, v zimě roku 1852, spisovatel spálil v kamnech rukopis druhého dílu Mrtvých duší.

„Tragédie Gogola spočívala v tom, že nikdy nemohl vidět a zobrazit lidský obraz, obraz Boha v člověku. A to ho velmi mučilo, – považoval náboženský filozof Nikolaj Aleksandrovič Berďajev. „Měl silný smysl pro démonické a magické síly. Gogol je nejromantičtější z ruských spisovatelů, blízký Hoffmannovi. Nemá vůbec žádnou psychologii, žádné živé duše. O Gogolovi se říkalo, že vidí svět sub specie mortis (latinsky z pohledu smrti). Přiznal se, že nemá v lásce lidi. Byl to křesťan, který žil své křesťanství vášnivě a tragicky. Vyznával ale náboženství strachu a odplaty. V jeho duchovním typu bylo něco neruského.“

Když Gogol zničil rukopis, hned druhý den ráno tvrdil, že měl v plánu spálit jen některé věci, ale pod vlivem zlého ducha spálil všechno. Krátce nato spisovatel zemřel a nežil ani trochu až do věku 43 let. Úžasný fakt, ale popis zesnulého Nikolaje Vasiljeviče odráží jeho popis pannochky ve Viy:

„… Khoma se odvrátil a chtěl se od rakve vzdálit, ale z podivné zvědavosti neodolal a podíval se na ni. Ostrá krása zesnulé mu připadala hrozná… V jejích rysech nebylo nic nudného, ​​zakaleného, ​​mrtvého; bylo živé a filozofovi se zdálo, jako by se na něj dívala se zavřenýma očima. Dokonce se mu zdálo, jako by se zpod řasy jeho pravého oka skutálela slza.

Foto: Н. Рамазанов/Wikimedia

Gogolovo pravé oko tedy zůstalo napůl zavřené. Mezitím si v „Závětě“ spisovatele, vydaném ještě za jeho života na začátku jeho posledního díla – moralizujícího a dráždivého i mezi jeho blízkými přáteli „Vybrané pasáže z korespondence s přáteli“, přál si, aby nebyl pohřben, dokud se nepodepíše rozklad těla viditelnými. Gogol se bál, že bude pohřben zaživa, což ho pronásledovalo v letargickém snu.

„Odkazuji své tělo, aby nebylo pohřbeno, dokud se neobjeví jasné známky rozkladu.“ Zmiňuji to proto, že i během nemoci samotné se na mně objevily okamžiky vitální otupělosti, přestalo mi bít srdce a zastavil se puls… Byl jsem svědkem mnoha smutných událostí ve svém životě z našeho nepřiměřeného spěchu ve všech věcech, dokonce i při pohřbu, prohlašuji, že je zde na samém počátku mé vůle, v naději, že mi můj posmrtný hlas připomene diskrétnost obecně.

Posmrtná maska ​​Gogola, kterou sesadil sochař Nikolaj Alexandrovič Ramazanov, se dochovala dodnes. Tvrdil, že splnil vůli spisovatele. Mýtus o tom, že byl Nikolaj Vasiljevič pohřben zaživa, vznikl při opětovném uložení jeho popela z hřbitova Danilovského kláštera, který měl být zlikvidován, v Novoděviči. Údajně spisovatel Vladimir Germanovič Lidin, který byl exhumaci přítomen, si všiml nepřirozené polohy kostí a lebky otočené na jednu stranu. Existovala i děsivější legenda – jako by v rakvi vůbec žádná lebka nebyla.

Černá deska z Gogolova hrobu kupodivu časem skončila na hrobě dalšího velkého ruského spisovatele Michaila Afanasjeviče Bulgakova, který světu zanechal román o sovětské zemi, která se zřekla Boha a skončila v rukou Satana. Zpočátku se náhrobek skládal z černé mramorové desky, symbolizující Golgotu, a bronzového kříže. Po opětovném pohřbu zůstala deska v dílnách hřbitova Novodevichy, kde ji kdysi objevila Elena Sergeevna Bulgakova. Vykoupila ji, načež byl náhrobek instalován nad hrobem jejího zesnulého manžela. Podle legendy se Bulgakov osm let před svou smrtí ve snu obrátil ke Gogolovi se slovy: „Mistře, přikryj mě svým litinovým pláštěm“ – tak se mu jeho přání splnilo.

Zdroj: newsinform