I milenky „mají“ svá morální práva!

Foto: Shot by Cerqueira / Pixabay

Kdysi, kdosi vymyslel, že člověk je tvor monogamní a měl by si vystačit s jedním partnerem. Pak přišel jiný tvor a řekl: „NESMYSL!“. Mít jednoho partnera po celý život je jako nosit jedno triko po celý život. Ano, může být oblíbené i mnoho let, ale jen první roky v něm budete chodit do práce, do města, pak si ho necháte na doma a nakonec jen na zahradu. Až s ním jednoho dne nostalgicky utřete prach a vzpomenete si, že „kdysi“ dávno bylo vašim nejoblíbenějším a jak vám dobře sloužilo.

S mezilidskými vztahy je to podobné. Když jsou nové, nemáme potřebu chtít jiné. Těšíme se ze vzájemné lásky, pozornosti, máme na sebe stále „chuť“. Svádíme se, milujeme se… Pak se vztah trochu „onosí“. Už to není taková sláva, ale neměnili bychom. Pořád znamená láskyplnou, důvěrně známou náruč, která nás obejme v dobrém i ve zlém. Jenže už tomu něco chybí. To jiskření, náboj, sex-appeal. A v tu chvíli se to začne lámat. Jedna část lidí žijících v párech se rozhodne, že to nějak překousne. Druhá se nechce vzdát a od jistého věku čekat, že chutě na fyzickou blízkost nebo touha po jiskření samy přejdou.

Milenky jsou v našem podvědomí vedené jako rozmazlované, dlouhonohé, prsaté, bezduché krasotinky vhodné leda tak do postele. Z filmů víme, že kradou hodné manžely hodným manželkám, aby jim plenily konta a ničily fungující rodiny.

Ale milenka by měla mít zcela jiný význam. Milenkou se totiž stává také žena, která touží po milování. Po fyzickém i emocionálním. Žena, která je docela možná jako vy nebo vaše sousedka. A i když vám to skoro žádná nepřizná , minimálně každá čtvrtá ve vašem okolí si roli milenky vyzkoušela. Je jedno jestli jednou, nebo opakovaně, ale vyzkoušela. Protože podlehnout občas pokušení není hodné obhajoby, nicméně v mnoha případech je to pochopitelné. Zvlášť když dotyčná má doma sice báječného muže, ale muže, který na ní už půl roku, jak se říká, nesáhl…

Vztah s pravidly

Další mýlkou která se traduje, že milenka by o sobě neměla dávat vědět světu a její hlavní povinností je zůstat v utajení, sedět a čekat až se jí její milenec ozve. I to je diskutabilní. Samozřejmě není pro nikoho vhodné jít a otevřeně hlásat: mám milenku, mám milence, no a co?! To by vám na popularitě ani lásce okolí nepřidalo a bylo by to hloupé.

Úctu prosím!

Protože milenka i milenec vstoupili do vztahu dobrovolně, s touhou dát si vzájemně to, co jim doma chybí, zaslouží si vzájemnou přímost, rovnost, férovost, upřímnost, úctu. Jako v každém jiném vztahu. Jestliže do sebe navzájem vědomě chtějí investovat emoce na milenecké úrovni a ani jeden skutečně nepřemýšlí o tom, že by se z mileneckého stal partnerský vztah, pak je to vlastně jen jiný stupeň vztahů.

Milenci se mohou mít vzájemně rádi, jen v tom nebude touha po každodenní přítomnosti toho druhého. Milenci si mohou důvěřovat, ale nejlepším přítelem bude vždy ten, kdo je doma. A tak bychom mohli v obhajobě pokračovat do aleluja…

Pocity zrady

Co je pro milenky na mileneckých vztazích to nejbolestivější? Je to pocit, že zrazují toho, koho mají doma. Svého stálého partnera. Vždyť on je má přece rád! Ano, a ony jeho. To se s pořízením si milence nevylučuje. Jenže už jsme to řekli na začátku. Člověk je tvor monogamní, ale potřebuje pocit, že ho má někdo rád, že po něm někdo touží, být chtěný.

Rizika

Být milenkou s sebou přináší mnoho rizik. Pokud jste singl a najdete si „ženáče“, málo kdy se stane, že se takový muž kvůli vám rozvede. Když jste dělala milenku jemu, bude předpokládat, že to uděláte znovu. Čelit výhružkám rodiny a nebo přímo manželky, taky není úplně příjemné. A život na čekačku, až vám zavolá a bude mít na vás čas, protože manželka odjela, taky není výhrou. Nevím jak vám, ale mě osobně by to za luxusní kabelku nebo víkend ve welness rozhodně nestálo…

Autor: Tamara Kovářová